Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Literatura

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Jméno Komenský jste jistě již slyšeli. Velmi významný filozof první poloviny sedmnáctého století. Poreferuji zde o jeho filozofickém traktátu Labyrint světa a Ráj srdce.

Postavy

Poutník – vypravěč, který čtenáře provází dílem a vypráví mu v něm o jeho cestách po světě

Všezvěd Všudybud – hlavní průvodce poutníkův, zná celý svět a všude byl

Mámení – další průvodce poutníkův, který mu nasadí brýle mámení, přes které všechno opačně vidí, Poutník však je má nasazené špatně, tudíž může zároveň vidět skutečnost i přelud

Osud – stařec, který před Branou rozchodu (druhou vstupní branou do Labyrintu) určuje losem povolání všem lidem

Smrt – vystřeluje šípy, kterými zabijí občany Labyrintu, ti si však takové šípy sami vytváří

Moudrost – ve skutečnosti marnost, moudrost je pouze její maska, je královnou světa

Dvůr královny světa

Rady královské

Maska

Skutečnost

Čistota

?

Bedlivost

Podhlídavost

Opatrnost

Chytrost

Rozmyslnost

?

Přívětivost

Pochlebenství

Mírnost

?

Pravda

Tvárnost

Horlivost

Vzteklost

Opravdovost

?

Udatnost

Opovážlivost

Trpělivost

?

Stálost

?

Úřednice královské

Maska

Skutečnost

Industria (Snažnost)

?

Fortúna (Štěstí)

?

Drabanti

Moc

Úlisnost

Pošta



Odehrává se v neurčitém čase v městě připomínajícím labyrint, které znázorňuje svět.

Obsah

Poutník nejdříve vysvětlí, proč se vydává na cestu – chce si najít povolání, jenž by ho učinilo šťastným. Potká Všudybuda, jenž se mu stane průvodcem. Potkají také Mámení, to se k nim také přidá.

Všudybud zavede Poutníka na vyvýšené místo, odkud může spatřit město – Labyrint, které znázorňuje svět. Vedou do něj dvě po sobě následující brány. První každý projde, když se narodí, v druhé je mu určeno povolání. Hlavních ulic je šest, představují jednotlivé stavy – ulice stavu domovního, stavu živnostníků, stavu učených, stavu duchovních, stavu vrchnosti a stavu rytířů. Dále je zde hrad Štěstí a rynk světa, v jehož centru sídlí královna světa Moudrost.       

Poutník projde Branou rozchodu a dostane lístek „Speculare“ – dívej se, zpytuj.       Nejprve jde na rynk světa a zjišťuje, že všichni lidé nosí masku, žádný se neukazuje takový, jaký ve skutečnosti. Když o tom zpraví své průvodce, Mámení ho pokárá, ať si lépe nasadí brýle a Poutník je už raději zticha.       

Dále Poutník navštíví stav manželský. Kdo se do něj chce dostat, musí si s jiným nechat nasadit železná pouta. Ty nelze nijak zničit, leda smrtí jednoho z nich. Poutník se také do pout dostane, ale smrt jeho ženy ho opět „osvobodí“.       

Potom jde do stavu živnostníků, kde spatřuje samou lopotu a je zde také hrubě nespokojen. Když se vydá s námořníky na loď, málem zemře.

Dále navštěvuje stav učenců . tito nabírají vědomosti tak, že požívají knihy. Zjišťuje, že kdo se knihami příliš cpe, nevěda co vlastně jí, nedosáhne skutečného vzdělání. Poté navštěvuje filozofy (vědce), jež do tohoto stavu také patří.

Ať už je u astrologů, hudebníků, astronomů, historiků, etiků, politiků, fyziků, metafyziků, matematiků, dialektiků, gramatiků, rétoriků či poétů, vždy shledává jejich práci svým způsobem marnou.

Blíže se věnuje alchymii: zdá se mu ale, že kámen mudrců, o nějž všichni usilují, nikdo nevynalezl. Všudybud mu ale poví, že se mýlí, neboť existují ti, kdo kámen vynalezli, ti se ale musí skrývat, aby je o něj ostatní nepřipravili. Poutník tedy shledává alchymii zbytečnou, neboť její cíl je vynalézt něco, kvůli kterému by se musel člověk akorát stále skrývat.

Dovídá se i o Rose Crucios, jakémsi Růžovém bratrstvu, které tvrdí, že vše vynalezlo. Poutníkovi ale dochází, že jsou to podvodníci. Dále ještě spatřuje medicínu a juris prudentiam – vědu právnickou. Potom se Poutník dívá na promoci mistrů a doktorů a tituly shledává marnými, neboť zde bují korupce.

Další stav, který poutník prohledá, je stav nábožníků. Nejdříve navštíví pohany, židy a muslimy. Ani jedno z těch náboženství se mu nelíbí. Potom navštěvuje křesťany. Zásady tohoto náboženství se mu velmi líbí. Ale zjistí, že se podle nich žádný křesťan nechová. Nevšimne si tu totiž opravdových , vnitřních křesťanů.

Další návštěva je u stavu vrchnostenského. Smutně zjišťuje, že s vrchností je lidem špatně, bez ní však ještě hůře.

Stav vojenský a rytířský zbývá nakonec. Ten se poutníkovi nejvíce hnusí. Bují zde špatné mravy a neřest a členové tohoto stavu jsou vychováni pouze k tomu, aby zabíjeli.

Na rynku světa ještě Poutník potká novináře, ale i ty považuje za marné, protože jen šálí lidi a většinou nesdělují skutečnou pravdu.

Dále poutník navštěvuje hrad Fortúny – hrad Štěstí. Zjišťuje, že přístup k němu je buď cestou ctnosti, nebo různými oklikami. Cesta ctnosti je však nepoužívaná a zarostlá trním. Zjišťuje také, že paní hradu – Fortúna, vůbec není k těm, kdo chtějí do hradu vstoupit, spravedlivá. Potom navštěvuje ty, kteří do hradu již vstoupili.

Avšak život všech těchto šťastlivců považuje za marný – ať už jsou to boháči, rozkošníci, hráči, hodovníci, povýšení či slovutní ve světě. A tak je zdrcen  a zoufalý, obává se že si ničeho, co by se mu ve světě líbilo, nenajde. A začíná se se svými průvodci hádat.

Všudybud mu nabídne, aby navštívil hrad královny světa – Moudrosti. Poutník souhlasí. Všudybud ho zde obviní, že prý není  s ničím spokojen. Moudrost mu proto dovoluje zůstati na svém hradu, aby lépe chodu světa vyrozuměl.

Nedlouho po jeho příchodu dorazí král Šalomoun, s tím že se chce oženit s královnou světa. Přihlíží po tom, jak různí poslové žádají o zlepšení svých práv. Královna jim vždy vyhoví, ale ve skutečnosti se nic nezmění, neboť její odpověď je vždy nejednoznačná.

Král Šalamoun v tom strašnou marnost spatří. Vstane a dojde až ke královnině trůnu. Strhne její masku a ukáže se, že světu nekraluje Moudrost, ale Marnost. Dále odkryje masky i jejímu dvoru. Potom se vydává do světa, aby hlásal pravdu. Nakonec je ale při návštěvě stavu manželského sveden a oklamán. Jeho tovaryšstvo se proti němu bouří. Nakonec je rozprášeno a ze světa sprovozeno. A Šalamoun sám špatně končí.

Poutník je z toho zdrcen a chce ze světa utéci. Všudybud ho zavede na kraj světa, aby viděl, co se za světem nachází. Mámení se od nich odpojí. Když vidí poutník, co je tam dole, zděsí se a propadá naprosté beznaději. A Všudybud ho také opouští.

Najednou ho však jakýsi hlas vybídne, aby se uzavřel do svého srdce. Je to Ježíš Kristus a dává mu možnost stát se pravým křesťanem. Poutník se jím tedy stává a je konečně šťasten. Ježíš mu navíc dává brýle, pomocí nichž pozná jiné pravé křesťany. Všemožně chválí vnitřní křesťany. Později spatřuje samého boha a nebe.Stává se domácím božím.

Úryvek

(Z prvního odstavce XI. kapitoly – Poutník přišel mezi filozofy)

I dí mi tlumočník: „Nu již tě ale mezi samy filozofy, jejichž práce jest k napravení nedostatků lidských prostředků vyhledávati, a v čem pravá moudrost záleží, ukazovati, vedu.“ A já  řekl: „Tuť se snad bohdá jistému něčemu naučím.“ On řekl: „Ovšem: nebo to jsou lidé, kteříž pravdu každé věci znají, mimo jejichž vědomí ani nebe nic nedělá, ani propast ničeho neskrývá kteříž život lidský k ctnostem ušlechtile formují., kteříž obce a krajiny osvěcují, kteříž Boha přítele mají, moudrostí svou k jeho tajnostem dosahující.“ „I poďmež,“ řekl jsem, „poďme mezi ně, prosím, tím spíše.“ Ale jakž mě tam uvedl a já množství starců a divné jejich trety spatřil, strnul jsem. Tu zajisté Bion seděl, Anarchis se procházel, Thales létal, Hesiodus oral, Plato v povětří ideas honil, Homerus zpíval, Aristoteles disputoval, Pythagoras mlčel, Epimenides spal, Archimédes zemi odstrkoval, Solon práva a Galenus recepty spisoval, Euklides měřil síň, Kleobulus budoucí věci zpytoval, Periander povinnosti rozměřoval, Pittacus válčil, Bias žebral, Epiktetus sloužil, Seneca mezi tunami zlata sedě chudobu vychvaloval, Sokrates o sobě každému, že nic neumí, povídal, Xenofon naproti tomu každého všemu naučiti sliboval, Diogenes z sudu vykoukaje všecky kolemjdoucí haněl, Timon  všechněm zlořečil, Demokritos všemu tomu se smál, Heraklitus naproti tomu plakal, Zeno se postil, Epikuros hodoval, Anaxarchus pravil, že to všecko nic není, jen že se to tak zdá.

(Z knihy: Dílo Jana Amose Komenského III.díl, Academia, nakladatelství československé akademie věd, Praha 1978)

Můj názor

Dílo bylo vskutku zajímavé. Ocenil bych jeho vtipnost a poměrnou čtivost díky všelijakým alegorickým postavám, místům a věcem. Opravdu dobré je přirovnání světa k obrovskému spletitému labyrintu. Komenský mistrně kritizuje mnohé nešvary své doby.

Méně se mi líbilo Komenského odsuzování veškeré světskosti, lidského živobytí a vzdělání a označování toho všeho za marnost.

S čím ovšem již nemůžu vůbec souhlasit, je představa, že jediná možnost poznání a skutečné radosti je odevzdání se bohu. Pro mě naprosto nepřijatelné jsou fanatické texty posledních kapitol a popisování správného přístupu k životu – podle Komenského naprosté lhostejnosti.

Doslova zde píše: „Pravému křesťanu vše jedno“ – a s tím já nemůžu souhlasit. Nemůžu se shodnout s představou života jako nástupiště. Tento život je pravděpodobně jediné co máme a jedině, budeme-li ho žít naplňováním smyslu, prací pro lidstvo, jedině pak je zde důvod žít.

Komenský ale žil náboženskou představou, představou jakéhosi nebe, kde je vše dobré. Kde však bral tu jistotu? Ve víře! A co si myslím o víře, rozepisuji ve své kmenové úvaze. 

Krom toho: Není odvolání se na jiný lepší svět a snižování vážnosti tohoto světa jen pouhým útěkem? Útěkem před svědomím, před lidskostí, která velí snažit se o nápravu, zlepšení světa?  Není to jen omlouvání pohodlné lhostejnosti? Je škoda, že tak veliký myslitel jako Komenský musel dojít k těmto závěrům (domnívám se, že zčásti pro hrozný osud, který prožil).

Myslím si, že náboženský fanatismus v druhé části díla celý spis poněkud shazuje. Přesto je to dílo velice zajímavé, plné podnětných myšlenek.

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!