Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Pojednání

Rasa, rasismus a rasová diskriminace

V tomto poněkud obsáhlejším článku jsem se rozhodl zamyslet se nad bohužel stále rozšířeným fenoménem, který se nazývá rasismus. Co vůbec je rasismus? Jak vypadají jeho praktické projevy? Je vůbec rasismus postavený na reálných základech, nebo je to jen uměle vykonstruovaný sociální koncept, pavědecký, sloužící zájmům autoritářů? Čtěte!

Rasismus dle definice

Nahlédneme-li do encyklopedií, nalézáme pro rasismus v podstatě podobné definice: „Učení, víra, či předpoklad, že zděděné biologické odlišnosti činí některé lidské populace odlišné od ostatních, případně nad ostatní nadřazené.“ (Microsoft Encarta 2006) „Rasismus je soubor nevědeckých koncepcí, vycházejících z předpokladu o fyzické a duševní nerovnosti a nerovnocennosti lidských plemen (ras) a o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu lidské společnosti“. (Co Je Co). Z obou definic je jasné, že rasismus přisuzuje populacím rozdílné vrozené, tedy děděné charakteristiky. Rasová diskriminace je pak zvýhodnění či znevýhodnění jedince kvůli příslušnosti k rase, jakou mu rasista přisoudí.

Rasismus se nemusí týkat jen v ČR asi nejrozšířenějšího škatulkování na „černé“, „žluté“, „bílé“, „rudé“. Rasistická je jakákoli představa o podřazenosti/nadřazenosti jakékoli populace (tedy například Židů, Romů atd.) Rasismus zaměřený na nadřazování populace vlastního národa se někdy nazývá nacionalismem, ale jedná se v podstatě o totéž (nadřazení určitého národa je jen dalším příkladem nadřazování určité populace).

Položme si tedy důležitou otázku: Je rasa něco skutečného, nebo jen chybný krok v rámci biologické klasifikace? Nebo: Existují v rámci lidského druhu nějaké populace s jedinečnými dědičnými charakteristikami?

Troufám si tvrdit, že nikoli. Co mě k tomuto názoru dovedlo? Čtěte dál.

Genetika populací

Polygenismus je rasistická teorie, kterou zakládal Artur Gobineau. Polygenismus tvrdí, že lidstvo má více počátků, každá rasa má vlastního předka společného jen jim. Staví tedy rasy na úroveň druhů. Tato teorie, jak se časem zjistilo, nemá nic společného s realitou. Všichni lidé jsou totiž v současnosti příslušníci jediného živočišného druhu, Homo sapiens, a dokonce i poddruhu Homo sapiens sapiens. Tedy všichni lidé pochází z jednoho předka, příslušníka poddruhu Homo sapiens sapiens.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem platí, že pokud by nějaké rasy existovaly, musely by se vyvinout z plošně odlišených populací homo sapiens sapiens. Mohly vůbec vzniknout nějaké plošně odlišené populace v rámci našeho poddruhu?

Aby populace získala odlišné vlastnosti od druhé, musí být tato populace oddělená od ostatních po delší časový interval. Homo sapiens sapiens kráčí po této planetě kolem 40 000 let. Za tu dobu nezůstala žádná populace delší dobu bez kontaktu s okolím. Když mluvíme v genetice o delší době, nemáme na mysli několik set let, ale několik desítek tisíc let. Poddruh homo sapiens sapiens se objevuje před 40 000 lety, druh homo sapiens sapiens je znám už z doby před 70 000 lety. Jakou dobu potřeboval náš poddruh ke svému vzniku, je zřejmé. V historii našeho poddruhu neměla žádná populace dost času, aby utvořila oddělenou rasu. Neustále se míchala s jinými populacemi, pohybovala se z místa na místo, rozdělovala se na další populace. Někdo by se však mohl zeptat: Proč se populace diferencují tak pomalu, proč potřebují být poměrně dlouhou dobu oddělené?

K objasnění tohoto problému si musíme posvítit na princip genetických mutací v rámci populace. Genetické mutace jsou výsledkem pohlavního rozmnožování (no budiž, v malé míře i dělení, tedy nepohlavního rozmnožování, ale to není pro otázku člověka podstatné, neboť ten se nedělí). Aby se genetická mutace prosadila v rámci populace, je třeba, aby všichni budoucí potomci v populaci byli potomky právě jednoho jediného jedince obdařeného příslušnou genetickou mutací. Občas se v rámci vývoje druhů ta či ona populace skutečně trvale vydělí a postupem času vytvoří novou jednotku. Nedochází ke styku s jinými populacemi a určité genetické mutace se rozšíří právě v  této populaci, a v žádné jiné. V praxi to vypadá takto: Určitý jedinec s určitou genetickou mutací zplodí potomstvo. Toto potomstvo je úspěšnější než jiná potomstva, spáří se s více jinými potomky. V další generaci je už přítomen poměrně značný počet jedinců (záleží na počtu přeživších potomků v každé generaci) s danou genetickou mutací a ti se spáří s opět větším počtem ostatních potomků, kteří mutací obdařeni nejsou. Přijdou noví potomci a situace se opakuje. A tak dále, až příslušná mutace nasytí celou skupinu, stane se součástí každého jedince ve skupině.

To, co činí druhy druhy, rody rody, řády řády třídy, třídami, kmeny kmeny a říše říšemi, je vždy určitý, s postupováním výše v hierarchii organismů (tedy směrem k říším) stále menší společný počet mutací, pocházejících ze společného předka. Všechny tyto skupiny vznikly na základě oddělení se populací a jejich samostatného vývoje, nasycení se specifickými znaky (mutacemi).

Lidská společnost se skládá z populací různé velikosti – můžeme brát v úvahu populaci jedné vesnice, města, kraje, státu, kontinentu, či celé planety. Na všech úrovních se jednotlivé složky globální populace v historii neustále promíchávaly a tento stav trvá. V menších populacích se rychleji prosazují genetické mutace, ale tyto populace se také mnohem rychleji promíchávají s ostatními (k míchání občanů měst v jednom kraji dochází častěji, než k míchání obyvatelstva různých krajů). (Pozn.: Termíny kraj, město, vesnice samozřejmě používám jen pro představu, jde prostě o populace menších regionů, které jsou složky populace většího regionu, který ony menší regiony zahrnuje, někde se můžou jmenovat třeba departmenty, kantony, v pravěké společnosti zase města a vesnice neexistovaly, jen tlupy, ale to nemění nic na podstatě sdělované informace.)  Nicméně čím větší populace bereme v úvahu, tím méně společných jedinečných mutací se mohlo prosadit. Neboť tyto mutace, aby se prosadili ve větší populaci, potřebují mnohem více času (větší populace čítají mnohem více jedinců). Jenže tohoto času se jim v historii právě nedostalo, a už vůbec ne většímu počtu mutací, které by zapříčinily odlišení populací. Populace se v historii lidstva totiž neustále míchali. Obrovské populace celých států (dle rasistů národy/rasy – židovská rasa, německá rasa) či celých světadílů (dle rasistů africká černá rasa) tím pádem nesdílejí žádné pro všechny platící genetické modifikace.

Na závěr: I kdyby obří populace, třeba takzvaná černá rasa, sdílela určitou mutaci, i pak by to ještě nemuselo nic znamenat. Jednotlivé genetické modifikace znamenají velice málo, neboť mutace je změna v jednom genu (stavební jednotce DNA), či změna pořadí několika genů v chromozomu,  a výsledkem je změna jedné z mnoha bílkovin, případně také změna množství určitých produkovaných bílkovin, které organismus vytváří (geny kódují bílkoviny, a to jeden gen jednu bílkovinu). Takových změněných bílkovin a tedy i mutací musí přijít několik, aby došlo k nějaké menší změně (třeba velikost nosu). Ale aby došlo k zásadním, biologické jednotky vydělujícím, změnám, změnám v inteligenci, tvořivých schopnostech (o kterých rasisté tak rádi mluví), tak to vzhledem ke složitosti mozkových funkcí musí těch mutací přijít opravdu velký balík. (A protože jsou mutace náhodné a většina z nich naprosto neužitečná, potřebují velmi mnoho času, aby se patřičně sešli a zapříčinily výraznější změnu, čas se dále násobí tím, že musí onu populaci nasytit.) A čím větší balík mutací se má v populaci prosadit, tím logicky roste doba potřebná na jeho plošné prosazení se v určité populaci, o to delší dobu musí být příslušná populace oddělená. Kdyby se jednotlivé větší populace (údajné rasy a národy) mohli pyšnit takto jedinečnými balíky genetických modifikací, pak by měl rasismus reálný podklad. Ale na takové odlišení populací prostě nebyl vzhledem k jejich neustálému míchání vůbec čas. (Jedna studie uvádí, že například jen 10% Čechů by našla předky na českém území ve 12. století. – tedy před pouhými osmi sty lety!)

Koneckonců ani vzhledové znaky (a že ty by pro rozlišování lidí, nejsme-li povrchní, vůbec nic neznamenaly) nedokážou  v současnosti žádné rasy vymezit. Tyto znaky se mění postupně, například co se pigmentu týče, tak populace na jihu Evropy jsou tmavší, než ty na severu. Populace na severu Afriky jsou zase, než jihoevropané, ale světlejší, než středoafričané. Indonésané mají tmavou pleť, ale mandlovité oči. Indiáni měli některé znaky udávané jako typické pro takzvanou „asijskou rasu“, ale zároveň takzvané „evropské znaky“, jednotlivé kmeny se samozřejmě lišili mezi sebou. A to nemluvíme o rozdílech v rámci těchto populací, je to projev konkrétní variability, nikoli nějakých pevnějších jednotek (ras). Rasismus je tedy z biologického hlediska nevědecký.

Dále se budu věnovat některým skutečnostem, které někteří mylně vysvětlují jako důkaz rasismu, vzhledem ke špatnému pochopení těchto jevů.

IQ a rasismus

Mnoho rasistů argumentuje odchylkami v průměrném IQ různých populací. Podle některých měření nejlépe dopadají v testech inteligence východoasijské populace a populace židovská. Nejhůře jsou na tom s průměrným IQ populace africké. Jak je to možné? Výše jsem s pomocí genetiky poukázal na to, že velké skupiny, jako rasy a národy, se patrně nemohli diferencovat mutacemi, kterými by byly jedinečné (natožpak balíky mutací vydělujících je v takovém případě jako rasy). Nabízí se tedy otázka: Do jaké míry výsledek v IQ testu skutečně odpovídá vrozené inteligenci člověka?

V současnosti se ukazuje, že lidský mozek je velmi plastický.  V určitých podmínkách se během života rozvine lépe než v jiných. Vnější prostředí má velký vliv na výsledky v IQ testech. Ukazuje se, že rozdíl hodnot IQ dvou lidí nemusí vůbec odpovídat skutečnému rozdílu jejich inteligencí. Aby nám IQ test něco více o skutečné inteligenci pověděl (byť přibližně), musíme ho použít pouze na osoby, které pocházejí ze stejného rodinného zázemí (obdobně finančně zabezpečeni), prodělali podobný psychologický vývoj (například se ani jedno nestalo v dětství obětí šikany či týrání), měli by mít podobné zaměstnání a měli by absolvovat podobná studia a měli by být oba v danou chvíli ve stejné psychické a fyzické kondici. Co mě k tomuto tvrzení vede?

Na hodnotu IQ má velký vliv výživa v dětství, kdy se mozek překotně rozvíjí. Podvýživa a s ní spojený nedostatek či úplná absence některých látek v metabolismu ústí ve špatný rozvoj mozku a znatelně nižší hodnotu IQ naměřenou v testech.

Na hodnotu IQ má asi největší vliv podnětnost prostředí, ve kterém jedinci žijí. Podnětnost prostředí se na lidech nejvíce podepisuje opět v dětství, v období největšího mentálního rozvoje. Je prokázáno, že děti, které v dětství hodně pracují s počítačem, nebo hrají na hudební nástroje, prostě jsou nuceni hodně mozek používat, dopadají v IQ testech podstatně lépe. Zajímavý výzkum ohledně této skutečnosti se týká několika sirotků. Tyto děti vyrůstaly bez dostatečné péče v sirotčinci, který byl přeplněný a neměl dostatek personálu. Jako devatenáctiměsíční byly převezeny do státní školy pro mentálně retardované dospělé ženy v Glenwood. Každé dítě se dostalo do péče jedné z nich. Zde se jim dostalo láskyplné péče, hračky byly dostupné, děti chodily na procházky, ženy na ně hodně mluvili. Ženy byly speciálně proškoleny, jak mají děti podnítit k intelektuální činnosti a motivovat je k používání jazyka. Jejich IQ vzrostlo o 29 jednotek!  S podnětností prostředí souvisí samozřejmě fakt, že studenti svým studiem zvyšují své IQ, a čím více během studia mozek namáhají, k o to většímu nárůstu IQ dojde. Stejně tak udržení a rozvoj inteligence souvisí se zaměstnáním jedince v dospělosti.

Další vliv na IQ  má také duševní péče, která se jedinci dostane. Vyrůstá-li dítě ve stresujícím prostředí, bývá-li často svědkem násilí, trpí-li obavami o život sebe a ostatních atd., potom se v jeho mozku vylučuje více stresových hormonů a ty negativně ovlivňují inteligenci.

Konečně, na rozvoj inteligence a tedy i výsledné IQ mají vliv kultury (slovo kultura je mnohoznačné, zde rozuměj naučený (nikoli vrozený) soubor vzorů chování), kterými je jedinec ovlivněn. Některé filozofie, například, kladou důraz na vzdělání, jedinci ovlivnění těmito filozofiemi budou svou inteligenci rozvíjet více (neboť budou prahnout po vzdělání) a jejich výstupní IQ bude vyšší a k rozvíjení inteligence budou také vést své potomky.

Jak všechny tyto vnější faktory ovlivňující IQ souvisí s nestejným průměrným IQ populací? Velmi jednoduše.  Prostředí, ve kterém vyrůstá průměrný jedinec jednotlivých populací, se liší stejně jako IQ.

Nejmenší IQ mají populace afrických států – logicky – tyto státy totiž mají nejnižší kvalitu života, dochází zde k častým válkám, je zde rozšířena podvýživa, nízká gramotnost (nedostupné školství) a tak dále.

Obyvatelé vyspělých států mají naproti tomu průměrné IQ vyšší, neboť průměrný příslušník populace vyspělého státu vyrůstá v daleko lepších podmínkách.

V rámci jednotlivých států pak mají některé etnické skupiny lepší postavení a jiné horší. Například afroameričané, kdysi dovezení jako otroci z Afriky, dlouhá desetiletí diskriminovaní legálně – dlouho po zrušení otroctví, teprve posledních několik desetiletí je jejich diskriminace nelegální – jsou i nyní ve společnosti znevýhodněni (diskriminace je stále velice rozšířena, přivírají se nad ní oči, často se jí dopouští i státní služby, policie…) a prostředí, v kterém vyrůstá průměrný Afroameričan je o poznání horší, než to, ve kterém vyrůstá potomek evropských přistěhovalců. Podobnou situaci objevíme i v Evropě v případě Romů.

Zajímavý fenomén je také vyšší průměrné IQ Židů. To zase vyplývá ze zvláštního postavení, které židovské komunity v Evropě v minulosti měly. Židé museli až do devatenáctého století obývat uzavřená ghetta (a někde i v 19. století). Nesměli vykonávat řemeslo, vlastnit půdu, živit se zemědělstvím. Věnovali se tedy pouze obchodu a vědám. Ve středověku to bylo společně s netolerancí vůči jejich náboženství velké znevýhodnění znemožňující Židům začlenit se do společnosti. Uzavřenost židovských komunit (nařízená však vládnoucí třídou, která byla součástí většinového obyvatelstva) vyvolávala strach a bohatství plynoucí z obchodu závist. V důsledku toho docházelo k častým masakrům židovského obyvatelstva. Mezi obchod patřilo především půjčování peněz, které si tehdy křesťan nemohl dovolit, neboť půjčování peněz s úrokem bylo považovalo křesťanstvím za hřích. V Židovských komunitách v Evropě se v důsledku těchto nařízení rozvinula kultura podporující vzdělání, které bylo k obchodu a vědám logicky potřebné. Zákony omezující Židy ztrácí na platnosti postupně od začátku 19. Století (až na některé režimy, samozřejmě). Diskriminace však trvá (známá je například Dreyfusova aféra, mající prvky antisemitismu, existují však jiné daleko horší příklady). Situace se však zlepšuje, židovské komunity se více začleňují do společnosti. Nicméně židovské komunity si kulturu kladoucí důraz na vzdělání uchovávají, děti přebírají obchody  svých rodičů a zůstávají i nadále součástí finančního sektoru, nadále též vyniká mnoho židovských umělců i učenců. Tato situace trvá  svým způsobem dodnes. Židovské rodiny v evropských zemích i USA stále často vykonávají intelektuální povolání v důsledku rodinné tradice. Jejich děti vedené k používání mozku v důsledku kultury více můžou mít pak o trochu vyšší IQ než jejich podobně bohatí vrstevníci, příslušníci evropských a dalších kultur.

Díky kultuře zaměřené na vzdělání mají průměrné IQ vyšší také některé východoasijské populace (konfucianismus), ty bohaté mají průměrné IQ vyšší než obdobně bohaté populace evropské a ty chudé můžou v důsledku kultury získat body oproti jiným obdobně chudým.

Veškerá variabilita IQ v rámci populací je však důsledkem rozdílných prostředí, ve kterém se dané populace nacházejí, nikoli společných genů odlišujících inteligenci dané populace od inteligence jiných populací.

Na konec, pro zdůraznění nespolehlivosti výsledků IQ testů a pro zdůraznění faktu, že IQ skutečně nedokáže přesněji změřit vrozenou inteligenci, zmíním dvě zajímavosti. První výmluvnou zajímavostí je výzkum Karolínského ústavu ve Stockholmu. Pomocí propracovaného tréninku se zde vědcům podařilo zvýšit IQ dobrovolníků až o 10% za několik dní!

Druhá zajímavost, taková perlička na závěr: Průměrné IQ se zvyšuje zhruba o v průměru 3 body za deset let!  Je to opět důsledek prostředí, nemůžeme být o 30 jednotek chytřejší, než lidé před sto lety. Neboť to by k určitým inteligenci zvyšujícím mutacím muselo docházet proklatě často, musely by být nějak řízené. Jenže evoluci nikdo neřídí.

Mutace jsou totižnáhodné a typ mutace nezávisí na prostředí, v jakém matka či otec jedince vyrůstali, tedy i když jsou tito nuceni se více věnovat intelektuální činnosti, nemá to žádný vliv na to, jaké mutace svému potomku poskytnou. Pouze v prostředí vyžadujícím intelekt se tento šťastnou mutací čistě náhodně obdařený jedinec snáze prosadí a bude moci mít tedy více potomků. Aby však taková mutace nasytila populaci, v níž se uvažovaný jedinec nachází, bylo by třeba podstatně více času než nějakých sto let – o tom jsem mluvil již výše, v rámci biologického vyvrácení rasismu. Každý si neseme vícero mutací, naprostá jejich většina je však na přítěž. Vznikají jako chyby během procesu replikace DNA. Přírodní výběr funguje tak, že určitá změna prostředí zvýhodní jedince s určitou modifikací, tedy učiní určitou chybu a nevýhodu ve starém prostředí výhodou v prostředí novém. Tento jedinec však onu mutaci získal zcela náhodně.

Značný nárůst IQ během sta let je tedy jen dalším důkazem výrazného vlivu prostředí na IQ, neboť kdyby měla mít tato změna genetický podklad, muselo by k modifikacím docházet cíleně (aby stihli nasytit populaci). Těch pár jedinců, u kterých skutečně došlo z velké palety mutací k právě těm mutacím, které zvyšují IQ, nemohlo stihnout stát se během tří generací předky všech jedinců na světě, to snad ale netřeba říkat.

Bohatství populací, společenské třídy

Některé argumenty rasistů se zakládají na tom, že některé populace nedosáhli takového (materiálního) bohatství jako jiné právě kvůli tomu, že jejich příslušníci patří mezi podřazenou rasu. Někteří rasisté jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že v rámci jednoho státu žijí společně různé rasy, vyšší společenské třídy tvoří rasy nadřazené, nižší zase ty podřadné. Oba argumenty pomáhají vytvářet ve společnosti představu, že nerovnost a zvýhodňování jedněch na úkor druhých je v pořádku, že vzniká sama od sebe. Z obou těchto argumentů vyplývá povrchní pohled na dějiny, který zapomíná na to, že situace, ve které se populace nacházejí, vyplývají ze složitého a propojeného socioekonomického historického vývoje. Například, v případě rasismu „západních“ společností, odvádí pozornost od faktu, že za chudobu třetího světa můžou do značné míry zločiny kolonialismu, mnohdy v ekonomické podobě pokračujícího. Tyto argumenty nahrávají autoritářům, prosazujícím, ať už na rovině mezinárodních či vnitrostátních vztahů, nerovnost, nadřazenost jedněch nad druhými. Není to náhoda, více se dočtete na závěr tohoto článku.

Stabilní podmínky a africké populace

K argumentům výše zmíněného typu patří i jeden proti africkým populacím (rasisty označovaným za „černou rasu“). Podle něj je důkaz podřazenosti „černé rasy“ „skutečnost, že její příslušníci (tedy příslušníci afrických populací) nikdy nestvořili vyspělejší civilizaci, přestože žili v mnohem příhodnějších podmínkách“. Tento argument pomíjí dvě skutečnosti.

Ta méně významná skutečnost je, že africké populace vytvořili vyspělé kultury (například Núbijská říše, království Aksúm, Sahelská království, městská království a státy spojená jazykem Yoruba, říše Ghana, říše Songhai, říše Mali, království Kangaba, říše Kanem, království Etiopie, Velké Zimbabwe, státy Lunda, Luba, Konžské království… - neuvádím říše severní Afriky, neboť zde žijící populace nejsou některými rasisty považovány za součást takzvané „černé rasy“). Nicméně skutečností zůstává, že se v Africe nevytvořilo tolik říší, jako v Evropě a Asii a že nedosáhly nikdy takových rozloh, stejně jako vědeckého pokroku, ve srovnání s různými evropskými a asijskými civilizacemi.

Ta druhá skutečnost, důležitější, kterou probíraný argument pomíjí, je fakt, že většina afrických populací se nenacházela v podmínkách příznivých pro vznik civilizací. Nesmíme zapomínat, že k prvnímu významnému pokroku – ke vzniku zemědělství – došlo nikoli v důsledku přebytku potravy (tedy příznivých podmínek, jak jim v biologii rozumíme), jakého se některé africké populace těšili dlouhou dobu oproti centrům vzniku civilizací, ale v naopak v důsledku nedostatku potravy. Populace prostě museli v novém prostředí (zvláště v důsledku vyhynutí velkých zvířat po skončení doby ledové) hledat nové způsoby obživy. Byli nuceni přemýšlet. (POZN.: Přebytkem potravy afrických populací myšleno vysoké množství na pravěké poměry, v důsledku pokroku jsou později v pokročilých společnostech tvořeny mnohem větší přebytky potravy.) Krom toho, že zemědělství umožnilo zažehnat nedostatek potravy, postupně začalo vytvářet potravy více, než předchozí obživa lovem a sběrem. V důsledku zemědělstvím vytvořených přebytků je umožněna dělba práce a posléze vznik měst a států.

V některých afrických populacích v důsledku stabilních podmínek nevzniklo zemědělství, a tak nevznikli ani státy. Jinde v důsledku lokálních podmínek vzniklo zemědělství, ale nikoli státy. Mezi tyto lokální podmínky může patřit fakt, že v daných oblastech nebyli lidé nuceni seskupovat se na poměrně malé rozloze (třeba v okolí řek) ve velkém počtu.  Naproti tomu například v Egyptě byli nuceni lidé osídlovat úzký pruh kolem Nilu, a poměrně koncentrovaná populace byla jedním z důvodů, proč zde vznikl stát. Jinde v Africe pak vznikaly i celé říše, později však zanikly, neudržely se takovou dobu jako ty evropské (v důsledku konkrétních historických faktorů – výsledků bitev, válek atd.), a tak nedošlo k tak velkému pokroku. Jak vidno, lze nalézt konkrétní historické příčiny, proč v Africe nevzniklo tolik civilizací, a obejdeme se bez rasistických teorií.

Dovolím si ještě poznámku. Argument rasistů výše zmiňovaný jsem četl v podobě, kde místo slova civilizace bylo použito slovo kultura. Slovo kultura je mnohoznačné, použil jsem tedy slovo civilizace. Myslím, že tento význam mělo v tomto případě slovo kultura mít. Kdyby se však v onom argumentu jednalo o ten význam slova kultura, s jakým se asi nejčastěji setkáváme v médiích, tedy kultura=umělecký projev, tvorba, pak by argument tvrdil, že africké a afroamerická populace nikdy nestvořili kvalitnější umění.  Na takový argument reaguji takto: Z kultury afrických populací (dle rasistů tedy příslušníků tzv. černé rasy) vychází jazz a většina současné populární hudby (včetně nacisty oblíbeného metalu). A velcí evropští malíři 20. století (jako například Picasso, Matisse, Gogh, Gauguin, Modigliani) se při přechodu od realismu k abstrakci inspirovali právě lidovým výtvarným uměním afrických populací. 

Zakrněním ve stabilním prostředí rasisté rádi vysvětlují nižší průměrné IQ afrických populací. Výše jsem poukázal na fakt, že nižší IQ afrických populací se odvíjí od působení vnějšího prostředí na rozvoj inteligence jedince během života. Co se genetiky týče. I v nejjednodušší společnosti, ve společnosti lovců a sběračů jsou přírodním výběrem upřednostněni ti, kteří mají vyšší IQ. Tedy k zakrnění nedochází. Boj o potravu v takzvaných stabilních podmínkách trval, jen se tyto podmínky nezměnily patřičným způsobem, aby vedly k vytvoření civilizací. A v rámci boje o potravu mezi tlupami je inteligence stejnou výhodou, jako v rámci boje dvou armád. Tedy patřičné mutace nezanikají. Navíc žádná z těchto populací nebyla izolována dostatečně dlouhou dobu, aby se mohla geneticky odlišit svou inteligencí.

Velikost lebky

Některé antropologické společnosti 19. Století se snažily dokázat existenci nadřazených a podřazených ras (ponechme zatím stranou fakt, že to dělali v podstatě na politickou objednávku doby, bylo třeba nějak obhájit kolonialismus spojený s krutým vykořisťováním původního obyvatelstva) pomocí měření lebek. Evropské lebky měly být větší, jejich mozek měl být větší. Tyto teorie jsou dnes spolehlivě vyvráceny. Populace samozřejmě nemají společnou velikost a tvar lebky, ani hmotnost mozku.

Kromě toho se také zjistilo, že menší rozdíly ve velikosti lebek (o které v podobných měřeních jde a které odpovídají rozdílům velikosti lebky menšího a většího člověka), neodpovídají rozdílům v inteligenci. Pro inteligenci je důležitá především struktura šedé kůry mozkové – tudíž ani menší velikost hlavy s menší inteligencí nesouvisí. Zajímavá a výmluvná je skutečnost , že známý spisovatel Anatole France, nositel Nobelovy ceny, nosil v hlavě mozek o hmotnosti 1017 gramů, Ivan Sergejevič Turgeněv, další velevýznamný spisovatel měl mozek dvakrát tak hmotný. Byl snad dvakrát lepším spisovatelem?  Navíc, vzhledem k prvnímu odstavci, všimněte si toho rozdílu, a pak si uvědomte, že jak Anatol France, tak Ivan Sergejevič Turgeněv, jsou oba příslušníky evropských populací (rasisté by je zaškatulkovali jako příslušníky jedné bílé rasy)!

Sociální darwinismus

Sociální darwinismus je teorie, která své hodnoty staví na představě, že pro lidskou společnost je ideální oddat se zcela zvířecké morálce, sociální darwinismus propaguje společnost založenou na evolučním pravidlu, že „vyhrává ten nejsilnější“ a tento evolučně nejsilnější je také dle hodnotových měřítek sociálního darwinismu ten nejlepší. Tato teorie popírá jakoukoli vyšší úroveň lidské společnosti, v nejčistší formě se sociální darwinismus uplatňoval v pravěku a jím také společnost, která se mu oddá, skončí. Pozornější čtenář mých stránek si nemůže nevšimnout, že sociální darwinismus si zcela protiřečí s hodnotovou soustavou, na které já stavím. Sociální darwinismus obecně proberu v samostatném článku. Nyní se věnujme souvislostem mezi sociálním darwinismem a rasismem.

Sociální darwinismus může být propojen s rasismem. Někteří sociální darwinisté tvrdili, že v důsledku evolučního vývoje se populace odlišily, a že fakt, že jedna populace vykořisťuje druhou vyplývá ze skutečnosti, že je silnější a tedy lepší.  Výše jsme poukázaly na to, že populace se geneticky odlišit nemohly a že jejich sociální postavení vyplývá z konkrétního historického vývoje, konkrétních socioekonomických faktorů. Vykořisťování jedné populace jinou vyplývá pouze z konkrétních historických událostí (například ze skutečnosti, která populace dříve nabyla moci nad tou druhou), není ovlivněno vlastnostmi jedinců v populacích, ale historickým vývojem.

Rasismus sociálních darwinistů je stejně nevědecký, jako všechny již zmíněné rasistické teorie. Je však specifický tím, že v některých případech může dokonce požadovat rasovou diskriminaci, aniž by současně hájil myšlenku odlišnosti ras. Je to z toho důvodu, že diskriminaci a vykořisťování považuje za něco správného (a nezáleží na tom, jakou záminkou se vykořisťovatel ohání, mnozí sociální darwinisté ani o záminkách nemluví, prostě považují stav co největšího vykořisťování za ideální).

Přírodní výběr, kterému se má dle sociálního darwinismu společnost oddat, nevybírá ty nejmorálnější, nejchytřejší, nejlidštější. Vybírá ty, kteří za určitých podmínek zplodí nejvíce potomků.

Přírodní výběr může dokonce vést ke zpětné redukci nabytých vlastností (například zrak u krtků), tedy i inteligence. Ten, kdo se poddá evolučním pudům a přírodnímu výběru se stane jen schránkou pro reprodukci chemické sloučeniny. Stane se sousledností chemických reakcí, poníží se na úroveň buňky, ztratí smysl, přestane hledat pravdu, ztratí lidskost.To už ale poněkud odbíhám od tématu článku. Takže pojďme se nyní věnovat rasové diskriminaci.

Rasová diskriminace

Po seznámení s pojmy rasa a rasismus a polemice s rasistickou argumentací je načase věnovat se rasové diskriminaci. Ta je s rasismem spjatá. Jak jsem již napsal výše, k rasové diskriminaci dochází, když jedinec či instituce znevýhodňuje či zvýhodňuje jedince z důvodu příslušnosti k rase (národu, etniku, či jiné škatulce založené na představě o plošné odlišnosti populací), do které si ho daný jedinec či instituce zařadí.

Pro příklad znevýhodnění uvažujme firmu, která nezaměstná Roma proto, protože mu přisoudí smyšlené rasové charakteristiky, které rasisticky smýšlející lidé našili na romskou populaci. Příklad zvýhodnění může být tento: U soudu sedí člověk, který je obviněn z vraždy muže tmavší pleti. Soudce považuje takzvanou bílou rasu za nadřazenou, stejně jako právní systém příslušného státu. Do této rasy ve svých představách započítá uvažovaný soudce obviněného, naproti tomu jeho oběť počítá k „černé rase“, v jeho představách rase podřazené. A tak, vycházejíc z rasistického právního řadu a ze svých názorů obviněného osvobodí. Kdyby však byl vinen muž tmavší pleti, byl by bez dlouhého protahování odsouzen.

Rasová diskriminace může být buď legální, tedy zanesená v právním systému určitého státního celku, či nelegální. Pro příklad legální diskriminace možno uvést velký počet režimů, například nacistické Německo, kde rasová diskriminace dosáhla asi největších rozměrů, ale také USA první poloviny dvacátého století, či Suhartův režim v Indonésii, jihoafrický apartheid, Pol Potův režim v Kambodži, Husajnův režim v Iráku (čtyři právě zmíněné režimy byly podporovány USA – ten Saddámův do roku 1990 – a často se dočkaly podpory i mnoha dalších západních států).

Jedním z nejodpornějších příkladů rasové diskriminace jsou „lidské zoo“.  Ty se staly důležitými prostředky pro podporu rasismu mezi nejširšími lidovými vrstvami. Často se stávali vyjádřením nejrůznějších pseudovědeckých rasistických teorií, umně zakamuflovaných vědeckým image. Vystavovaní jedinci byli středem zájmu jak veřejnosti, tak antropologů a antropometrů. Známou vystavovanou ženou byla Saartjie Baartman, takzvaná „hottentotská Venuše“, dále afro-americká otrokyně Joice Heth vystavovaná v roce 1836 P. T. Barnumem. V 19. Století, v době největšího rozmachu kolonialismu a imperialismu, se stávaly tyto nehumánní atrakce stále oblíbenějšími. Objevují se až do druhé světové války. Carl Hagenbeck, zakladatel moderní zoologické zahrady, vystavoval zvířata vedle lidí, kteří byli považováni za „divochy“. Konžský muž malého vzrůstu Ota Benga byl předváděn v roce 1906 eugenikem Madisonem Grantem, ředitelem zoo Bronx v New Yorku, který chtěl předvést údajný chybějící článek mezi lidmi a orangutany (kteří ve skutečnosti pocházejí každý z jiné evoluční větve!)  V roce 1931 pařížská Výstava z kolonií předváděla Kanaky z Nové Kaledonie, což bylo mnohými zkritizováno jako další lidská zoo.

Pro příklad nelegální diskriminace uveďme výzkum Dean Karlan a Marianne Bertrand z MIT a University of Chicago z roku 2003, ve kterém vyšlo najevo, že žadatelé o zaměstnání se jménem typickým pro Afro-Američany obdrželi o 50% méně pozvání na pohovor, než žadatelé s evropsky znějícím jménem. Výzkumní pracovníci v této skutečnosti spatřují trvající rasistické předsudky v americké společnosti v důsledku mnoha let legálně i nelegálně praktikované diskriminace a šířené nenávisti.

Dalším známým příkladem diskriminace je princip kolektivní viny. Za zločin jednotlivce (jednotlivců), který je označen za příslušníka určité rasy (etnika), jsou trestáni (případně se o nich alespoň mluví jako o spoluvinících) i další lidé, kteří jsou označeni za příslušníky téže rasy (etnika). Za příklad můžou sloužit napadení lidí s arabsky znějícím jménem v USA po teroristických útocích 11. září.  Jiný projev tohoto principu je vytyčení společného nepřítele. Jistá rasa (etnikum) je označena za společného viníka určitých problémů. Za příklad poslouží nacistická antisemitská propaganda, díky které Hitler vystoupal k moci. Princip kolektivní viny do značné míry přetrvává i dnes, objevuje se v médiích a používají ho mnozí mocní.

Diskriminace může přicházet buď ze strany státu, tedy ze strany státních služeb, policie, soudů, vzdělávacích institucí atd. nebo ze strany soukromníků (firmy, jedinci).  Dále se také používá pojem institucionální rasismus. Je to termín označující rasovou diskriminaci ze strany institucí, státních či soukromých, které ovlivňují mnoho jednotlivců. S tímto termínem poprvé přichází roku 1960 Stokely Carmichael, člen Hnutí za občanská práva Afro-Američanů.

Rasová diskriminace nepostihuje jen jedince, jichž se týká přímo, ale také jejich potomky.  Uveďme příklad Romů v ČR. Kromě trvající nelegální diskriminace jsou Romové znevýhodněni už sociálními podmínkami, v nichž v důsledku diskriminace jejich rodičů vyrůstají. Takové podmínky nepřejí vzdělávání a plnohodnotnému rozvoji osobnosti. Tedy, i kdyby se podařilo zcela odstranit diskriminaci (legální i nelegální), přinejmenším ještě jedna generace Romů by jí byla ovlivněna. Bohužel, mnozí se o odstranění diskriminace spojené s hloupými rasovými předsudky nesnaží (viz pan vicepremiér Čunek).

Proč ve společnosti vzniká rasismus?

Na závěr si zbývá položit otázku:  Proč rasismus ve společnosti vzniká? Proč dochází k nevraživosti mezi jednotlivými populacemi (etniky)? Proč mezi lidmi stále, i v době překotného pokroku v biologických vědách, dělení lidí do rasových škatulek stále trvá?

Rasismus je hluboce propojen se zvířecí částí lidské přirozenosti.  Myšlenka ras a národů majících společné nepřátele se objevuje ve všech lidských společnostech. Není kulturním znakem euroatlantické ani žádné jiné civilizace. Vychází z principu tlupy. Slouží jako záminka k pěstování strachu a nepodložené nenávisti v komunitě jedné a jejímu štvaní proti komunitě druhé. Slouží jako způsob, jak spojit skupinu jedinců pro naplnění egoistických evolučních cílů evolučně nejsilnějších jedinců. Vylučuje se s lidskostí, neboť lidstvo rozděluje.

Představu lidí rozdělených do ras a národů, pocit nadřazenosti majoritní kultury v daném místě… Přesně tyto myšlenky šířili po staletí všichni, kdo bažili po moci. Rasová (i národní, kulturně etnocentrická) identita je pěstována i nyní – čeští politici mluví o národních a evropských zájmech, místo aby se mluvilo o zájmech lidstva, výuka dějepisu je centralizovaná – místo detailní a potřebné analýzy celosvětových, zejména moderních dějin se zaměřuje na euroatlantickou kulturu jako zavazující pro nás pro všechny a zejména na pohádku o vzestupech a pádech českého státu, podobně je tomu v případě literatury, dějin umění…

 Často s pomocí těchto myšlenek umlčují mnozí lidé hlas svědomí, který v sobě mají. Například lidé, kteří používali africké otroky, či využívají služeb chudých dětí v dolech.  Je velmi jednoduché (a také velmi ubohé) představit si, že ti sluhové jsou dobytek a tak s nimi i nakládat. Nicméně pravda je jiná a zvířetem je otrokář. Také se ve společnosti šíří myšlenka, že obyvatelé chudých zemí prostě nemají na to, aby žili lépe. Je holt jednodušší si toto říci, než si uvědomit, že chudoba těchto zemí a levná pracovní sílá pohání neuvěřitelnou spotřebu a konzum v zemích bohatých. Kolonizace v ekonomické podobě pokračuje a plní peněženky superboháčů. Zároveň rozvírá propastné rozdíly, o kterých vychytralí vykořisťovatelé následně prohlásí, že jsou důsledkem neschopnosti populací třetího světa. Lidé odchovaní kapitalistickou společností takový názor rádi přijmou, zbaví se tak nepohodlného pocitu spoluviny kvůli své dosavadní pasivitě a budou nadále pasivní a budou nadále konzumovat…

Jiní těchto myšlenek bez skrupulí využívají k vlastním cílům.   Představa společného nepřítele a politika strachu jsou ty nejúčinnější prostředky na zblbnutí lidí. Fašisté nebyli první, ani poslední, kdo prosazoval nekritický sebeobdiv (rozuměj vůdceobdiv) a dělení na „my a ti druzí“. To je součást naší zvířeckosti. Objevuje se v mnoha režimech (v naprosté většině) a xenofobní cítění je samozřejmě pěstováno i dnešními mocnáři. Stačí se podívat na Bushovu administrativu, která byla velmi nepopulární. Najednou přišlo 11. září. Vládní představitelé (a značná část tisku) začali mluvit o ohrožení západních hodnot, začali mluvit o tom, že stojí proti nepříteli, který pohrdá celou euroatlantickou civilizací. Začali strašit dalšími útoky. Popularita vlády nebývale vzrostla. Mezitím prosadili dvě nesmyslné války (i když pro zbrojovky a americkou ekonomiku – tedy  třídu nejbohatších – byli velice výnosné – výdaje na válku platil totiž stát, tedy daňoví poplatníci). Dále prosadili mnohá omezení svobod. Hlasy, které poukazovaly na to, že teroristické útoky jsou jen důsledkem (a také analogií) americké zahraniční politiky byly samozřejmě překřičeny. (Mimochodem politiky často ostře rasistické – viz například dodávání zbraní turecké vládě na její tažení proti Kurdům, které je do značné míry zaměřeno na civilní obyvatelstvo.)

Rasismus je stále mnohými podporován a přiživován, neboť tvoří z lidí evoluční jednotky. Každý evolučně přemýšlející rasismus potřebuje. Jak by to totiž dopadlo, kdyby lidé začali spolupracovat? Stali by se z nich lidé svobodní, kteří neposlouchají hlas mocných, místo toho hledají pravdu (pro autoritáře nepřípustná věc). A to je právě cíl nás všech, tedy celého lidstva. Chceme-li se zbavit evolučních pudů a nabýt svobody a dosáhnout úplné lidskosti, musíme mimo jiné zavrhnout rasismus ve všech jeho formách a hodnotit každého jedince jen a pouze jako konkrétní individuum, zcela bez předsudků. Zapomeňme na škatulkování: Jsme lidé konkrétních jmen, ne Ind(ka), Čech (Češka), Mongol(ka), Američan(ka), Brazilec (Brazilka), Vietnamec (Vietnamka), Etiopan(ka), Rom(ka)… Jsme všichni jedineční jedinci a jsme všichni lidé.

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!