Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Aktuální události

Obhajoba squattingu, squaty v Praze a report z demonstrace podporující vznik jednoho takového squatu v centru Prahy

Co jsou to squaty? Dají se ospravedlnit, nebo je to obyčejná krádež? Jak se v poslední době vyvíjela situace okolo squatů v Praze? 12. 9. se konal pokus o obsazení domu na rohu ulic Apolinářské a Na Slupi na Praze 2. Měl se z něj stát jeden takový squat. Zároveň se konala podpůrná demonstrace, které jsem se účastnil. Jak to celé probíhalo? A jak akci vyhodnotit? Čtěte v tomto článku.

Co je squatting a jeho obhajoba v obecné rovině

Cílem squattingu je obsazovat budovy, které dlouhodobě nikdo neužívá, bydlet zde a případně provozovat různé kulturní aktivity a společenské akce.

Mnoho lidí vnímá squatting skoro, nebo dokonce úplně jako krádež. Bohužel. Budu nyní polemizovat.

Je sice pravda, že dům squatterům nepatří.

Je ale v pořádku stav, kdy desítky domů chátrají, vlastníci se o ně nestarají a maximálně s nimi někdy počítají jako s předmětem svých budoucích spekulací, zatímco tisíce lidí nemají střechu nad hlavou? Cožpak není lepší, když tyto domy dostanou smysl jako kulturní centrum, obyvatelé ho na své vlastní náklady budou udržovat (přece si nenechají spadnout střechu nad hlavou) a třeba ho i zvelebí?

Anebo podobná taková budova prostě poskytne útočiště chudým lidem a tak alespoň částečně zmírní problémy s chudobou a bezdomovectvím spojené. Lidé, kteří nemůžou nalézt v dané lokalitě bydlení za přijatelnou cenu (scénář vůbec ne nemožný), se takto můžou ubytovat. Neseženou-li práci, pořád ještě můžou sehnat nějakou brigádu a neplatí-li nájem, nějak vyžijí. Můžou se o dům starat, a naleznou tak určitý smysl života. Možná pak nebudou řešit své problémy alkoholem, drogami a drobnou kriminalitou…

Squatting může být navíc šetrný k životnímu prostředí. Pro přírodu není zrovna přínosný stav, kdy v centru část domů chátrá, a lidé zatím dojíždí z periférií. A to nemluvím o tom, že ostatní domy se přestavují na obchody, kanceláře a do satelitních městeček se stěhuje velká část populace. Kde se bere tato tendence? Prospěje zájmu hrstky a krátkodobě. V rozumné společnosti by se vůbec nevyskytla. Jenže naše společnost je iracionální, pohání jí touha po krátkodobém zisku.

Odpůrce squatů může nyní namítnout: To je všechno moc hezké, ale soukromé vlastnictví je soukromé vlastnictví. A dodat: Jaké by ti bylo, kdyby se ti někdo nastěhoval do bytu, když pobýváš zrovna v cizině atd. Takový argument pomíjí jednu důležitou skutečnost.

Je třeba rozlišovat dva typy soukromého vlastnictví.

Prvním je osobní vlastnictví. Do něj spadají věci, které sami užíváte – váš byt, vaše knížky, váš kartáček na zuby, vaše televize, počítač… Nikdy bych neobhajoval, kdyby se někdo rozhodl váš kartáček zabavit ve prospěch kolektivu, vaši televizi si odnést k sobě domů, nebo něco podobného.

Ale pak tu máme druhý typ soukromého vlastnictví – a to je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Co je výrobní prostředek? Stručně: Cokoli, co se dá využít k vytváření hodnot – v kapitalismu ještě následně ke generování peněžního zisku.

Skoro všichni tuto formu vlastnictví obhajují. Je bohužel jakýmsi axiómem všech hodnot. Jenže tito obhájci si neuvědomují, že právě skrze něj se děje možná ta největší krádež v dějinách. Hrstka mocných již staletí vrací svým zaměstnancům jen minimální zlomek hodnoty, kterou vyrobili. Právě díky tomuto vztahu i dnes denně na světě umírá na hlad a vyléčitelné nemoci desetitisíce lidí. Proto existuje taková propast mezi bohatými a chudými (358 globálních miliardářů vlastní tolik, co dvě miliardy nejchudších). A to v době, kdy se (pravděpodobně naposled) těšíme bezprecedentnímu přísunu neskutečně levné energie.

Jsem přesvědčen, že výrobní prostředky by měli patřit všem pracujícím, kteří je využívají a tito by si případné představenstvo (bylo-li by ho potřeba) volili, kdykoliv by ho mohli odvolat, případně by vůbec rozhodovali přímou demokracií. Stejně tak by dlouhodobě neužívané a chátrající výrobní prostředky mohli být využity kýmkoli.

V tomto kontextu se tedy i za současného stavu věcí stavím za squattery, kteří obsadí dlouhodobě nevyužívaný dům, který někdo vlastní pouze jako výrobní prostředek (nebydlí v něm) a zároveň ho neužívá.

Pravda je, že rozdělení věcí na výrobní prostředky a osobní vlastnictví je poněkud filozofické, v reálném světě se občas tyto pojmy můžou překrývat. Lidé, kteří by vytvořili případnou novou společnost, by museli tento problém vyřešit, výrobní prostředky vymezit (na základě dohody), dále by musela existovat politická složka – tvořená všemi hlasy dané komunity – která by zamezila, aby někdo tyto pojmy překrucoval.

Pro squattery, kteří squatují v současném systému, to znamená, že si musí dobře zjistit majetkové poměry daného objektu, neboť kdyby zabrali třeba byt někoho, kdo zrovna pobývá v cizině (a to je odpověď na výše vyřčenou otázku) a tento jedinec by pak neměl kde bydlet, stávají se ze squatterů normální zločinci. Stejně tak, kdyby majitel domu přišel o všechno a dům by potřeboval k osobnímu přežití, měli by ho squatteři opustit. Pro nás, kdo squattery podporují, to znamená, že bychom se o majetkovou situaci domu měli starat taky a od takových squatterů, kteří by upírali majiteli právo na to, o co sami bojují, tedy na bydlení a důstojný život, bychom se měli distancovat.

Pro squattery platí také to, co pro všechny členy komunity v jakékoli lokalitě. Pokud squatteři významně obtěžují svým chováním okolní obyvatele, musí své chování změnit. Každý je svobodný potud, pokud neomezuje svobody ostatních. Tedy také právo na bezpečí (co se týče Milady, viz níže psi) a na relativní klid (opět, co se týče Milady, viz níže údajný přílišný hluk). Svobody ostatních porušují nejvíce právě mocní, proto jejich pozice nejsou ospravedlnitelné. Stejně tak se ale squatteři nesmí chovat jako ti, které kritizují.

Squat Milada a jeho vyklizení

Dne 30. 6. byl vyklizen squat Milada. Budova, kterou obývali a (a udržovali) squatteři, neboť ji nikdo neužíval a do té doby ani nebyla zapsaná v katastru nemovitostí. Vyklizena prý byla proto, že si na „Milaďáky“ stěžovali sousedé. Myslím, že státu šlo ale o něco jiného: Obyvatelé Milady byli především kacíři porušující kapitalistické náboženství, o kterém se zmiňuji výše.

Vzhledem k tomu, že se z Milady stalo kulturní centrum (mimochodem kromě koncertů různá promítání, divadelní představení, společné večeře), otevřené všem, mohla se tam bohužel dostat různá individua, která se chovala všelijak.

Když odpůrce Milady Jiří Krupka píše o příhodě se psem (zde), napadá mě ale, zda na druhou stranu nebýval jakýkoli incident spojený s neobvykle vypadajícími jedinci rovnou přišíván samotným squatterům. Co když to byli jen hosté anebo ještě spíše s jedinci, kteří se squattery a Miladou neměli co dělat? Co když vznikla asociace bezdomovec=kriminálník=squatter z Milady? Pokud teď namítnete, že co se týče hostů, pak jsou za ně squatteři zodpovědní – optám se takhle: Když nechám bezmocně vypadajícího bezdomovce přespat u sebe doma, a on se další den opije a rozbije okno u souseda, jsem za to zodpovědný já? Myslím, že ne. Výraz mé dobré vůle (a také má morální povinnost) je pouze tohoto člověka příště k sobě/do squatu nezvat.

A vůle ze strany squatterů problémy řešit zjevně byla (viz třeba ukázání očkovacích průkazů psů – o tom píše dokonce i Jiří Krupka, dále vyloučení těch, jejichž psi rdousili zvířata, z komunity – zde). Těžko říct, nakolik je petice proti squatterům výsledkem závisti a předsudků o squatterech (ať už těch z Milady, nebo obecně – které šíři i ČTK viz zde a zde), a nakolik výsledkem skutečných problémů.

Je důležité si uvědomit, že v průběhu deseti let obývali Miladu různí lidé. Soudě dle informací, které se ke mně dostali, byl ale problém se psy vyloučením problémových jedinců vyřešen (nenarazil jsem na jedinou zprávu o nějakém podobném incidentu od konce září 2008) a věci nabraly pozitivní kurz.

Pořádaly se zajímavé akce (viz zde). Začal se řešit i problém s odhlučněním Milady – pomocí plastových lahví. Co se hluku týče, navíc mám trochu podezření, jestli v tomto případě nedělal někdo z komára velblouda – nějak si neumím představit, že by hudba z vily stojící asi dvacet metrů od vysokoškolských kolejí (viz obrázek) nedovoloval soustředit se studentům na práci či spát. Myslím, že pokud vaše bydliště sousedí s rušnou ulicí s tramvajemi, také se to dá přežít a pochybuju, že ten hluk je větší. Má slova by mohla potvrzovat i reakce jedné ze studentek obývající kolej – zde (ta od Studentka » úterý 18.11.2008 21:47). Ale možná se mýlím.

Na druhou stranu, přesto, že jsem se zatím snažil zpochybňovat odsudky Milady, tak se za Miladu postavit netroufám. Moje dojmy z ní jsou příliš nejisté a nepodložené. Je kolem ní mnoho kontroverzí. Její situaci sleduji příliš krátkou dobu, jen zpětně a informace mám až z druhé (třetí, čtvrté…?) ruky. Sám jsem do ní ani nikdy nezavítal a ani na samotném místě jsem nebyl. Nebudu tu tedy již dále uvažovat o jejích pozitivech a negativech či rozebírat její historii. Hlubší analýzy přenechám povolanějším.

K vašemu posouzení dále předkládám tyto dva články z britských listů, na které jsem již odkazoval výše (jeden pro a druhý proti „Milaďákům“): ČL1, ČL2.

Bez pochybností však odsuzuju způsob, jakým byla Milada vyklizena. Squat byl vyklizen brutálně, za pomoci jakési pochybné bezpečností agentury Prague Security Group (titulované jak jinak, než jako renomovaná), která spíše připomínala pochybnou fašizující bandu (soudě dle oblečení neonacistické značky Thor Steinar). Proč byla najata soukromá „bezpečnostní“ agentura? Inu, aby odvedla za policii špinavou práci.

Na scénu přichází Truhlářská

Ministr pro lidská práva Michal Kocáb následně zařídil squatterům nové bydlení. Soukromník jim pronajal tři byty v Truhlářské ulici za symbolickou cenu 1 Kč. (Někteří tvrdí, že proto, aby se zbavil ostatních nájemníků, viz níže). Squatteři byty přijali, ale nechtějí se s tímto řešením spokojit, neboť hlavním smyslem squattingu je ukázat, že neužívaná budova může získat nový smysl, že ten je nadřazen modle soukromého vlastnictví a že bydlit se dá i zcela nezávisle na státních a jiných institucích.

V Truhlářské ale začali squatteři rozvíjet kulturní aktivity. Myslím, že dle programu na svých stránkách poměrně zajímavé a obohacující (zde). Od začátku měli lidé v domě ze squatterů strach  - zjevně neopodstatněný. Čtěte zde – a všimněte si zjevného rozporu mezi tím, jak mluví squatter na videu, jak mluví lidé žijící poblíž a naproti tomu jak situaci popisuje hoteliér – bojící se asi, že mu předsudky o squatterech ohrozí kšefty – a také si všimněte, čí výpověď povyšuje pisatel článku na fakt (ano, uhodli jste, hoteliérovu).

Vážnější incident – běžný samozřejmě i mimo squatterské hnutí, se týkal problému neuvázaných psů (zde). Někteří návštěvníci Truhlářské nechávali své psy volně pobíhat po budově a poštovní doručovatelé si stěžovali, že se tam bojí doručovat dopisy. Squatteři zareagovali vstřícně a zakázali do jejich centra vstup se psem, který není uvázaný (zde a zde).

Když squatteři byty přijímali, nevěděli, že se možná stávají nástrojem „mecenáše“ pana Svinky, který (opět možná) chce využít jejich neoblíbenost k tomu, aby ostatní nájemníky z bytu vystrnadil, pak vyhodil i squattery a přebudoval místo na hotel. Alespoň taková spekulace proběhla v médiích a bohužel squatterům v očích spolubydlících vůbec nepomáhá. Vnímají je nyní jako nástroj na jejich vlastní vyklizení.

Ale nyní současnost: O co šlo v sobotu 12. 9.?

Squatteři se rozhodli obsadit nový dům. Dlouho nepoužívaný, chátrající, který by mohli zvelebit a ukázat, že „squatting není problém, ale řešení.“ Do poslední chvíle tajili, který dům to bude. Spekulovalo se o Vyšehradském nádraží, ale ve skutečnosti došlo k obsazení bývalých parních a vanových lázní na rohu Apolinářské ulice a ulice Na Slupi v Praze 2 (zde).

Akce byla zároveň prvním dnem řetězu aktivit spojených pod názvem Týden nepřizpůsobivosti, který má ukázat, že být nepřizpůsobivý (v dobrém slova smyslu, který mediální agenda v ČR snad téměř zcela vypustila) znamená být svobodný. Já souhlasím. Byl to právě konformismus, který vždy umožňoval a bohužel umožňuje páchat mocným strašlivé zločiny. Čím více lidí si ponechá svůj názor, tedy „nepřizpůsobí se“, tím větší je šance na udržení dosažených svobod a na jejich další rozšiřování. Web Týdne nepřizpůsobivosti zde.

Proč jsem se rozhodl akci podpořit?

Opět opakuji, že nehodlám hodnotit činnost Milady, ač mám dojem, že se squatteři v poslední době snažili. Rozhodl jsem se nechat Miladu Miladou a sledovat, jak se budou squatteři chovat v Truhlářské. Její činnost jsem shledal veskrze pozitivní, squatteři jsou si vědomi chyb Milady a snaží se jim předejít (připomínám řešení incidentu se psy i slova squattera v tomto článku, na který jsem již odkazoval).

Na stránkách iniciativy jsem nalezl velice pozitivní výzvu (nyní nejspíš dostupná pouze v angličtině) zde. Mluví se v ní o potřebě spolupracovat s okolím a o vytvoření kulturního a sociálního centra pro všechny. V pozvánce na akci se také hovoří o tom, že akce má být nenásilná zde.

Co se týče samotné budovy, jedná se o bývalé parní a vanové lázně, které chátrají od začátku devadesátých let. Stav domu je strašlivý. Před dvěma lety ho chátrající zakoupila jakási společnost, ale přesto, že tvrdila, že zde vystaví byty. Za celé dva roky se stále nic nestalo. Neshledávám morálně závadné tento dům obsadit za účelem toho, aby konečně dostal nějaký smysl.

Budu li moci, podpořím nejspíš i další podobné akce, budou li se konat. A budu podporovat nový squat do té doby, pokud shledám jeho činnost smysluplnou a jeho obyvatele tolerantní ke svému okolí.

Jak tedy "squatterská sobota" probíhala?

Napsáno den poté (v neděli 13. 9.)

Nyní se s vámi podělím o zkušenost, kterou jsem si z akce odnesl. Obsazování domu jsem totiž podpořil účastí na demonstraci. A byl jsem svědek událostí, které se u novopečeného squatu děly od zhruba půl páté až do osmé večer. Že je o čem číst, brzy poznáte sami. V hlavní roli: Přehnaná agresivita jakýchsi „maskovaných extremistů“, kteří si říkají Policie.

Nu, je na čase začít s reportáží.

Sešli jsme se ve 14:00 na Palackého náměstí, v počtu asi sto padesáti lidí. Zde skupina lidí distribuovala anarchistické tiskoviny, prodávaly se bagety. Příchutě? Zásahovka, obsazovačka, nepřizbůsobivá. Na improvizované pódium před sochou Františka Palackého poté vystoupil blonďatý mladík, pozornost se upřela na něj a on publikum humorným způsobem seznámil s pravidly squatování.

Vystoupil také Tomáš Havlín za iniciativu Freedom not Fear, aby osvětlil, v čem spočívá Týden nepřizpůsobivosti, upozornil na to, že nestačí být jen nepřizpůsobivý/á (tedy žít si po svém, nesrovnat se do formace), ale je třeba také odsoudit a zavrhnout intoleranci a rasismus.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se průvod přibližně 150 lidí vydal na místo určení. Na závěr pochodu jsme se proběhli (museli jsme rychle společně přeběhnout vozovku) a stanuli jsme u nově obsazeného domu na rohu Apolinářské a Na Slupi. Obsadila ho menší skupinka lidí už předtím, než jsme přišli, zatímco policie se domnívala, že zamíříme k Vyšehradskému nádraží.

Od začátku akce nás sledují média. U demonstrace se také celou dobu zastavují zvědaví kolemjdoucí.

Když jsme přišli, obklopili jsme vchod do domu ústící do ulice Apolinářská. Policie zatím s jedním vozem uprostřed Apolinářské vyčkávala a tuto jednosměrnou komunikaci uzavřela. Pro lepší představu se podívejte na mapu.

Mluvčí anti-konfliktního týmu řekl něco v tom smyslu, že policie nemá důvod proti nám zasáhnout, pokud nevyvoláme agresi. Mluvčí celé demonstrace prohlásil, že demonstrace má být nenásilná.

K potyčkám nedocházelo, pokud vím, dokonce ani slovním. Až na jednoho výtržníka v oranžové mikině, který byl opilý na mol a neustálena policisty sprostě nadával. Lidé se mu snažili domlouvat, sám jsem slyšel, jak mu jeden z demonstrantů říká: „Dnes nám ještě nic neudělali, tak proč bychom se s nimi měli prát.“ nebo „Oni jsou jenom loutky, dostávají za to velký prachy.“ anebo (se smíchem v hlase) „Myslím, že by nás stejně přeprali.“ Ač vyvolával tenhle agresivní týpek za začátku spíše úsměvy, po čase toho bylo příliš. Začali jsme se bát, aby policii nenapadl a nedal jí tak záminku k zásahu. Seřval jsem ho a jiný člověk mu naznačil, že jestli se neuklidní, tak ať jde.

Policie se náhle přesunula před zamčený vchod do domu. Vznikly obavy, že se chystá zasáhnout proti demonstrujícím. Leč vše se obešlo bez incidentů. Začínal jsem mít pocit, že policie se dnes chová opravdu slušně.

Mezitím probíhala jednání s majitelem. Ta však skončila prohlášením, že si squattery v domě nepřeje. Bylo nyní jasné, že se policie bude snažit dům vyklidit. Squatteři prohlásili, že je možné, že dojde k policejnímu zásahu a že kdo chce, ať nyní místo opustí. Nevím, že by někdo odešel.

Podávali jsme squatterům pití a bagety. Po chvíli se další lidé rozhodli dostat do domu a squattery přímo na místě podpořit. My jsme je obstoupili a chránili je proti policistům. Policie se rozhodla lidem v jejich snaze dostat se do domu zabránit. Tlačila se přes jejich pasivní obránce. Došlo k prvnímu incidentu. Přes zástup lidí jsem neviděl, co se děje, jen jsem slyšel, jak někdo řve na jednoho z policistů: „Proč jste toho člověka praštil? Nic vám neudělal!“

Z ničeho nic nás však policie začala z daného místa vytlačovat. Vytvořili jsme řetězy, policie však (bezdůvodně) použila tonfy (obušky). Křičel jsem na „spoluprotestující“, ať zůstanou jen při pasivním odporu.

Přesto bezdůvodný agresivní útok policie vyvolal reakci, kdy několik demonstrantů policisty praštilo a hodili na ně také otevřenou láhev s pitím. Vypadalo to, že policie dosáhne toho, co zjevně potřebovala – rvačky. Naštěstí se ale během několika vteřin demonstrující opět uklidnili a též i policie, která nás nyní vytlačila až na přechod vedoucí paralelně s ulicí Na Slupi. Část lidí byla vytlačena až na vozovku, kterou policie současně uzavřela.

Vypuká slovní hádka s policisty. Přijíždějí další policejní auta.

Policie své jednání obhajuje tím, že prý nás vyzvala, abychom opustili prostor. Údajně proto, že jsme napomáhali squatterům v jejich protiprávním jednání. Žádnou takovou výzvu jsem neslyšel, a dle ohlasů ji neslyšeli ani ostatní. Policie po delší hádce výzvu opakuje, ale někteří rozlícení protestující řvou a střídavě vykřikují, že nic neslyší.

Někdo z demonstrujících si všímá, že jeden z anti-konfliktního má na sobě pod svojí reflexní vestičkou neonacistickou značku Thor Steinar. Já to nemůžu potvrdit, neboť když jsem se na údajného nácka podíval, měl vestu zapnutou. Fakt je ale, že když lidé několikrát poukazovali na to, co nosí za značku, jen s pohrdavým smíchem pokyvoval hlavou.

Někdy v této době také proběhl incident, kterého jsem sám očitým svědkem nebyl, ale který jste mohli vidět ve zprávách ČT - zde. Náš známý, „hrdina“ v oranžové mikině, udeřil jednoho z policistů do štítu (samozřejmě není náhoda, že ojedinělá agrese opilého trouby byla využita pro prezentování celé akce v krátkém střihu upoutávky). Ale také si můžete všimnout, že poblíž stojící ho okamžitě zatahují zpátky do davu a další člověk přichází, zjevně aby zabránil agresi. A to se prosím děje v době, kdy jsme byli naštvaní neadekvátním použitím násilí ze strany policie.

Policie po několika minutách hádky prohlašuje, že na místě nemáme co dělat, že stáním na přechodu blokujeme komunikaci. A tak začínáme přechod, paralelní s ulicí Na Slupi, na který jsme byli vytlačeni, demonstrativně přecházet sem a tam. Většina lidí vozovku opouští, stojí na chodnících, nebo přechází sem a tam. Když si všimnu, že někdo stojí na silnici, jdu za ním a poprosím ho, aby šel na stranu – aby policie neměla záminku k zásahu. Ozývá se smích a pokřikujeme na policisty, že jen přecházíme chodník. Děláme také mexické vlny, skáčeme, běháme. Občas se průvod zastaví, protestující diskutují s policisty.

Policie dopravu obnoví, ta bez problému projíždí. Máváme na tramvaje, jeden z řidičů naše pozdravy opětuje. Policii se situace nelíbí a začíná nás vytlačovat z přechodu. Činí tak pomalu. Vše probíhá bez násilí.

K jedinému incidentu během protestního přecházení dochází, když jeden mladík připlácne nálepku Týdne nepřizpůsobivosti na plastovou pavézu jednoho z policistů. Policie se ho pokusí vtáhnout do své formace, bere mu tašku. Já a ostatní, kdo stojí poblíž, ho ale nakonec policistům vytrhneme. (Obávám se, že to přitom odnesl jeho svetr.) Řveme na policisty, ať vrátí i tašku a ta se náhle ocitá na zemi, kde ji někdo sbírá a onomu mladíkovi podává. Policisté zatím koukají – poněkud rozpačitě – na štít, snaží se nálepku sundat, moc to nejde a tak štít mizí v jejich formaci. Smějeme se.

Vzápětí však policie vozovku zase uzavře a vytlačí nás z přechodu úplně. Současně nás ale vyzývá, ať neblokujeme komunikaci. Jak paradoxní! Někdy kolem sedmé (ale časy si opravdu nejsem jist, berte je pouze orientačně, nestíhal jsem se moc koukat na hodinky) nás policie vytlačí z chodníku úplně.

V tu chvíli na místo přijíždí malý pick-up vyhrávající hlasitou povzbudivou hudbu. Nevím, jak k tomu došlo, slyším jen křik a následný potlesk a pak vidím auto. Vytlačeni z chodníku se rozprostřeme na uzavřenou silnici, někteří začínají v rytmu hudby tančit. Po chvíli hudba přestane, co se stalo s autem, a řidičem nezjistím.

Policie opět vyzývá, abychom přestali blokovat dopravu. Začneme tedy nyní přecházet přechod ulice Na Slupi, skandujeme: „Přecházet ulici není protiprávní“ a další věci.  Občas se ozvou s megafonem i squatteři, děkují nám za podporu. Někteří lidé postávají i mimo přechod. Většina však stojí na chodnících. Ulice je uzavřena policií.

Najednou se rozhodne projet přes přechod policejní vůz. Dále se přechází, vůz zpomaluje a zastavuje. Po chvíli se zase pomalu rozjíždí na přechod, ač před ním stojí lidé. Drká do několika lidí, ti se zapírají o silnici. Říkám, ať mu nebrání v průjezdu, že to nemá smysl. Jeden mladík otevře dveře vozidla, a snaží se policistu napadnout. Lidé kolem něj křičí, ať toho nechá a táhnou ho pryč. Vůz projíždí.

Policie opět opakuje výzvy, ať opustíme prostor, že blokujeme pozemní komunikace. Opakuje je docela dlouho. Jdu se mluvčího anti-konfliktního týmu zeptat, zda by se to celé nevyřešilo tím, že by protestní přecházení ulice přestalo a všichni na silnici by se přidali k většině, která již teď stála na chodnících. Dostane se mi odpovědi, že ne, že máme odejít úplně, pryč z tohohle místa. Odpověď jsem očekával, už mi totiž bylo dávno jasné, že tu nejde o žádné blokování dopravy, ale o to, že policie chce celý prostor odříznout od okolí, aby nikdo na její zásah proti squatterům neviděl.

Policie, nyní seřazená v pěti řadách, zase opakovala svou výzvu: Opusťte prostor, nebo proti vám bude použito donucovacích prostředků.  Nikdo nevěděl, kdy promění svá slova v činy. Několik lidí se chytlo za ruce a semklo se v jedné řadě proti formaci těžkooděnců. Křičím na ně: „Přecházejte dál, ať nemají záminku.“ Lidé opět začínají přecházet. Někdo mi říká, ať jsem zticha, že policie stejně zasáhne, a když se ti lidé drží za ruce, mají alespoň nějakou šanci. Neříkám nic, ale nesouhlasím.

Myslím si, že kdyby jedna jediná řada demonstrantů stála těsně před pětiřadou formací, tak by jí kompletně pozatýkala, v horším případě i zbila a pošlapala. Ale když přecházejí kus opodál, mají při zahájení zákroku šanci utéci.

Z přemítání mě vytrhne začátek policejního zásahu. Řady „robokopů“ se dají do pohybu a lidé začnou utíkat. První obětí se stanou lidé, kteří seděli mimo silnici u vchodu do kostela Panny Marie U Alžbětinek (jaképak blokování dopravy proboha?!?) Ozývají se výkřiky. Lidi sbíhají ze silnice na chodníky, řvou, že jsou na chodníku, ale není to nic platné, policie v zákroku pokračuje. Ozývají se rány – policie začala právě používat taktické rozbušky. Všude je kouř – asi dýmovnice. Dle médií policie použila také slzný plyn. Po chvíli nastává hromadný úprk.

Do skupinek demonstrantů, kteří teď co nejrychleji běží pryč, policie i nadále bezdůvodně hází rozbušky (dvě vybuchly poblíž mě). Ozývají se nadávky.  Policie si to zjevně užívá. V pronásledování neustává, míjím kostel Zvěstování Panny Marie, ten už je daleko od místa konání demonstrace (viz mapa – kostel dole vedle ulice Na Slupi), kde se za mříží na malém prostranství schovávají nic netušící lidé, s vyděšenými výrazy ve tvářích. Pootevírají dvířka do kostela, ale já běžím dál. A už se dostávám na zastávku Albertov, skoro tři sta metrů od místa konání akce. Člověk by čekal, že tady už bude klid, ale vzápětí na kolejiště vedle zastávky dopadá další dělobuch – jiskry, světlo, rána! Policajti se ženou dál a tak běžím až na Ostrčilovo náměstí. Slyším další a další výbuchy.

Po chvíli se rozhostí klid. Vracím se. Ulice Na Slupi je nyní uzavřená až k místu, kde se kříží s ulicí Albertov. Poflakuju se kolem. Potkám dvě skupinky demonstrantů. V jedné spatřím plačící dívku. Žádných drobných výtržností, o kterých se píše na tn.cz, nejsem svědkem.

Co se dělo dál - převzato z médií

Na idnes.cz jsem se v neděli dopoledne dočetl, že se skupinka zhruba sedmdesáti rozehnaných demonstrantů sešla na Palackém náměstí. Odtud se vydala zpátky ke squatu. Někteří údajně (dle policie) rozebírali chodník, stavili zátaras. Oslovený demonstrant to odmítá (zde), popírá to i jeden z účastníků Matěj Stropnický v rozhovoru se čtenáři na tn.cz (zde – odpověď na dotaz Vašek K.Vary 21:06). Každopádně dvě skupinky demonstrantů byly zatčeny, jedna po třiceti, druhá po čtyřiceti lidech. Policie v neděli demonstranty propustila, neboť nenalezla (ani na záznamech svých kamer) nějaké odůvodnění k jejich dalšímu zadržování.

Squateři prohráli bitvu až ráno. Policie se totiž bála, že mají připravené hořlaviny. Realita byla taková, že nikdo ze squatterů při zatýkání nekladl policii odpor, pouze nadávali. Naproti tomu policie se k zadrženým chovala naprosto nepřijatelně, upřela jim jejich práva (viz níže).

Squatteři byli obviněni. S nimi byl zatčen a obviněn i novinář iDnes Pavel Eichler, který od začátku akce monitoroval situaci přímo v budově, později z budovy sám vyšel a také se dobrovolně policistům vzdal. Zatčení novináře je odsouzení hodné, vypovídá jasně o sobotním postupu policie a je to patrně vzkaz, že do jejích pochybné činnosti se zpravodajové nemají co plést. Budeme snad v ČR brzy svědky přijetí obdoby britského protiteroristického zákona, díky kterému můžete za vyfocení policisty jít až na deset let do vězení?

Nakonec policie obvinění Pavla Eichlera stáhla. V cele si ale pobyl a také to popsal: „Deset kroků sem, deset zpátky. Celou dobu rozsívceno, kamera nad hlavou. Žádný policista, kterého jsem oslovil, nerespektoval moje práva. Se zasypáním pod lavinu se to nedá srovnávat. Tam jsem věděl, že mě brzy vysondují a vykopou. V cele jsem jen doufal, že platí: Zavřít můžou, pustit musej.“ (zde)

Pobyli si tam i ostatní a my se můžeme na britských listech seznámit se zážitky jedné z účastnic zde.

Od pondělí pak začali soudy se squattery, které chodí na místo podporovat jejich příznivci. Já jsem bohužel neměl čas se u soudu objevit.

Postřehy z akce

Zaskočil mě nepřiměřený zásah policie proti pokojným demonstrantům. Byl jsem poprvé svědkem toho, o čem jsem si dříve myslel, že jsou přehnané výmysly. Chování policie bylo naprosto zbytečné, v rozporu se slovy mluvčího anti-konfliktního týmu agresivní. Policie nebyla v právu, snažila se nás tedy vyprovokovat k násilí, aby mohla odpovědět. Pak by nás mohla vyhnat, aby na zásah proti squatterům nikdo nepozoroval. Nakonec tak učinila stejně, přesto, že jsme se drželi. Inu: Pomáhat a chránit – bohaté a mocné! Ale dost hořekování nad postupem policie, ten prostě tak trochu vyplývá z povahy této instituce a z povahy kapitalistického systému, ve kterém pracuje.

Celá akce však má totiž i jiný, velmi pozitivní rozměr.

Ukazuje se, jak moc se dnešní elity bojí kacířů, kteří neuznávají soukromé vlastnictví a peníze jako svou modlu. A strach oslabuje každého, i nepřítele svobody.

Ač se na demonstraci sešla parta takzvaných „zlých extremistů“, demonstrace měla podivuhodně mírumilovný, poklidný charakter. Celou dobu převládala snaha se s policí domluvit. V řadách protestujících se projevila velká sebekázeň, schopnost uklidnit jedince, kteří měli potenciál vyprovokovat zbytečnou agresi, také velká nápaditost a příjemná atmosféra.

Dále se squatterům a nám, jejich příznivcům, podařilo protlačit problém bydlení a chátrajících domů do veřejné diskuze. Problémem začala zabývat i MF Dnes – mimochodem, máme tu příklad ukázkové mediální manipulace. Proč? Protože squatteři na problém chátrajících domů upozorňují dlouhodobě a úmyslně, nikoliv „nechtěně“.

Nesmíme teď propadnout emocím a příště se jít policii „pomstít“. Od chvíle, kdy nás policie začala vytlačovat, bylo naprosto evidentní, že se snaží vyprovokovat rvačku. Tak zoufale, že si ji asi musela velmi přát. Pomstíme se jen sami sobě a myšlence něco změnit, pokud se budeme příště rvát. Není nás v současnosti dost, abychom mohli vyhrát. Pokud vypukne boj, policie přivolá posily. Celou věc využije jen k demonstraci síly, díky které je schopna potřít nepřizpůsobivé. Média se chytí a označí násilí za hlavní smysl akce. Zachováme se tak, jak se od nás očekává. Většina lidí spatří v události jen další sraz násilníků, o myšlenku za tím vším se starat nebudou.

Jenže pokud chceme dosáhnout nějaké změny, musíme na svou stranu získat obyčejné lidi. Lidi, kteří jsou ohlupováni propagandou v médiích, otročí systému, aniž si to sami uvědomují. Je na nás ukázat jim možnost myslet jinak, vyvolat v nich pochybnosti. To se však nestane, pokud budeme sami částečně plnit roli minoritní partičky dobrodružství chtivých puberťáků, do které se nás snaží policie, média, elity, stát… vmanipulovat.

A co vzkázat mocným? Že náš boj nepoleví, bude obsazen další dům, dříve nebo později a pak ještě další. Ale u domů nezůstane. Jednou padne i tenhle systém, ve kterém mají „vlastnická práva“ větší cenu, než kvalita života miliard lidí na této planetě.

Poslední komentáře
14.10.2009 10:31:34: na počátku 21. století mě fascinují lidé, kteří ještě myslí ideologicky. ať už ideologií dobra pro "...
04.10.2009 15:33:50: ja bych ty nacky strilel
02.10.2009 14:00:44: ŠPINAVÍ NAZIONALISTYKCKY KAPITALIZMUS !!! S TAKOVOU ŠPÍNOU DO HAJZLU - - - VIVAT!
21.09.2009 12:18:47: Moooc pěknej článek...každopádně palec nahoru...
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!