Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Aktuální události

Izrael ve spárech dravců

Je to již nějaký čas, co jsem publikoval článek o událostech v Gaze, zděšen nad hrůzami, které se tam páchají jménem státu Izrael. Nedlouho po publikaci článku bylo uzavřeno příměří. Ale pozor: Izrael dosud neotevřel hraniční přechody v pásmu Gazy a tak zde stále hrozí humanitární krize. Příměří je oboustranně porušováno.

Izrael nyní

Izrael prý přechody otevře, až Hamas propustí zadržovaného izraelského vojáka. Vskutku hodné údajně demokratického státu: Kvůli zadržování jednoho vojáka nechat živořit (někdy i na pomezí života a smrti) tisíce nevinných lidí. Nenávist k Izraeli kvůli tomu dále roste (při ofenzívě na začátku tohoto roku zemřelo přes 700 civilistů) a tuto nenávist moci chtivá zločinná uskupení jako Hamas využívají a přetavují ji v antisemitismus.

Inu zlo plodí zlo, nacionalismus a terorismus Izraele dává moc hnutím, jako je Hamas. A dělá tak medvědí službu svým občanům. Ale který stát vlastně pracuje pro občany, natožpak pro univerzální lidskost?!

Skutečné řešení by možná bylo uznání vlastních chyb ze strany Izraele, snaha o dlouhodobé příměří, místo jeho porušování a hlavně, náprava rozvratu společnosti, který Izrael v okupovaných územích (na které mimochodem nemá vůbec žádné právo) způsobil. Upřímná a skutečná snaha zlepšit tíživou sociální situaci Palestinců by napomohla tomu, aby se méně lidí nechalo ovládat slepou nenávistí a přestali věřit samozvaným mesiášům, mezi které autoritáři jako Hamas patří.

Součást a hlavní složka takové snahy by byl rozvoj palestinského školství – je přeci jasné, že vzdělanější společnost naletí autoritářům s menší pravděpodobností, než nevzdělaná. (Proto také naše školství je tak nedostatečné – jednostranné, ideologické a eurocentrické – politici z lidí vychovávají poslušné ovce). Nu a Izrael místo rozvoje školství vybere těch několik škol v pásmu Gazy za jeden z hlavních cílů svého teroristického útoku. Jediné, čeho Izrael svou akcí dosáhl, je zvýšení vlivu Hamasu. Svět se snaží Gaze pomoci, ale Izrael pomoc blokuje. Například nedovolí dovážet cement, pomocí něhož by bylo možné rekonstruovat rozbombardované domy.

Což se izraelští politici nepoučili dostatečně z příčin druhé světové války? Což nebyla jednou z příčin Hitlerova nástupu k moci strašlivé ždímání německé společnosti po první světové válce? (A to ani nebudu rozebírat skutečnost, že k chudobě v Německu vedla především hospodářská krize – logické vyústění kapitalistického systému. A my jsme nyní svědky další takové krize…)

Nechci tímto stavit nebezpečnost Hamásu na roveň Hitlerovi, to by bylo absurdní. Ale jsou to také rasističtí vrazi jako nacisté a stejně jako nacistům jim k moci pomáhá chudoba způsobená chamtivými mocnostmi. Před druhou světovou válkou pomohli nacistům k moci svou chamtivou politikou západní mocnosti, dnes tak činí Izrael. Ale oni izraelští politici vědí, proč to dělají: Budou-li se stupňovat útoky na Izrael, budou oni moci upevňovat svou moc. Mírová řešení by pomohla lidem, ale ne politikům a některým zájmovým skupinám (například zbrojovkám),  které na ně tlačí. Co je lepšího pro autoritáře, než strach?

Nyní přejdu od úvahy ke komentáři předčasných voleb, které v Izraeli proběhly. Jejich výsledek je šokující a stává se alarmujícím pro všechny svobodně smýšlející na celém světě. Izrael míří k fašismu.

Pro začátek uveďme, že zločinnou akci Lité olovo, při níž zemřelo 410 dětí, vedla vládní koalice středo-levicové Strany práce a centristické Kadimy. Tedy akci, při níž byli masakrováni civilisté, bombardovány školy a nemocnice a v rozporu s mezinárodním právem byl použit bílý fosfor, má na svědomí politický střed.

V předčasných volbách do Knessetu (izraelského parlamentu o 110 místech) zvítězila centristická Kadima (28 míst). Druhý je pravicový Likud v čele s Netanjahuem – 27 mandátů.  To je dost děsivé – zde si můžete přečíst, jaký člověk například kandidoval za Likud: http://spravy.pravda.sk/zidovsky-ultrapraviciar-chvali-hitlera-fdj-/sk_svet.asp?c=A081211_160528_sk_svet_p12 Ale to nejhorší nyní: Třetí skončila ultrapravicová strana Avigdora Liebermana Izrael - náš domov s 15 místy. (Třináct postů pak získala Strana práce.)

20.2 pověřil izraelský prezident Šimon Peres Netnjahua sestavením nové vlády. Poprvé za šedesát let existence Izraele vládu nesestaví vítěz voleb. Do vlády zřejmě vstoupí i ultrapravicové seskupení Izrael náš domov. Naproti tomu „levicová“ Kadima s mírovější rétorikou (ale pozor, stojí za olověnou válkou z ledna tohoto roku) ve vládě nejspíš nebude.

 Pojďme si nyní představit Benjamina Netanjahua a Avigdora Liebermana – lídry pravicových stran a favority současné politické scény. Pak plně pochopíme možné budoucí děsivé důsledky jejich vítězství.

Benjamin Netanjahu

Narodil se v Izraeli, později se jeho rodiče odstěhovali do USA. Do Izraele se zase vrátil, aby zde splnil povinnou službu v IDF. Službu v armádě si oblíbil, později v ní sloužil ještě během Jomkipurské války.

Již byl premiérem – od června 1996 do července 1999. Byl také několikrát ministrem financí, posledně ve vládě Ariela Šarona, kterou, stejně jako Avigdor Lieberman (viz níže) opustil na protest proti plánu jednostraného stažení Ariela Šarona.  

Benjamin Netanjahu je známý svými aktivitami proti izraelsko-palestinskému mírovému procesu v letech 1993 - 1996, kdy stál v čele nejsilnější opoziční strany Likud. Kritizoval politiku Jicchaka Rabina, tehdejšího izraelského premiéra.  Dohodu z Osla, která byla uzavřena mezi Izraelem a Organizací pro Osvobození Palestiny, v níž tato organizace poprvé uznala existenci Izraele a která umožnila ustavení palestinské autority na okupovaných územích, označil Netanjahu za „předmostí ke zničení Izraele.“ Že by měl Izrael správně okamžitě opustit všechna okupovaná území? To Netanjahua zjevně nezajímá.

Jeho nenávistná kampaň proti mírovému procesu měla jistě vliv na vytvoření napjaté atmosféry, která vyvrcholila zavražděním Jicchaka Rabina náboženským sionistou Jigalem Amirem.

V době, kdy byl u moci, se snažil vší silou blokovat mírový proces. Místo naplňování dohod z Osla oznámil vznik dalších osad na okupovaných územích (Amnesty International, Human Rights Watch, EU, Rada bezpečnosti OSN a Mezinárodní soudní dvůr považuje zakládání osad na okupovaných územích za porušení mezinárodního práva.)

V rámci mírového procesu nakonec udělal nějaké ústupky –  předal palestinské autonomii 80% města Hebron (jeden z prvních kroků vyplývajících z osloských dohod – došlo k podepsání tzv. Hebronského protokolu), jen 13% Západního břehu (jedno z okupovaných území od roku 1967), izraelské síly odešli z některých lokalit a byly otevřeny letiště a přístav v Gaze a vytvořen bezpečný průchod mezi Gazou a Západním břehem. I tato „almužna“ (kromě podstoupení Hebronu zahrnutá v Memorandu od Wye River) však vyvolala mezi ještě nacionalističtějšími spolustraníky v Likudu tak velký odpor, že vedla nakonec až k pádu vlády a k vypsání předčasných voleb.

S Netanjahuovou vládou jsou spojeny i velké korupční skandály. Aféra Bar’On znamenala koupení podpory vlády od politické strany Šas. Policie doporučila obvinit i samotného Netanjahua, leč nestalo se tak. Že by v tom byly další úplatky?! V roce 1999 pak přinesl deník Jediot Achronot odhalení, že Netanjahu financoval úpravy svého bytu ze státních peněz. Policie navrhla obvinit Netanjahua z podvodu, korupce, zpronevěry a maření úředního jednání. Leč zase nestalo se tak. Opět úplatky?!

V letech 2003 – 2005 byl ministrem financí. Posiloval tehdy výrazně soukromý sektor a omezoval sektor veřejný. Pravice jak vyšitá! Ano, došlo pak ke zvýšení růstu HDP a ke snížení nezaměstnanosti. Snížení nezaměstnanosti ale může být jen krátkodobý jev, navíc nevypovídá o podmínkách zaměstnanců. Nyní, v souvislosti s ekonomickou krizí způsobenou kapitalismem, se v Izraeli očekává opětný nárůst nezaměstnanosti. A HDP zase neříká mnoho o kvalitě života lidí, neboť většinu peněz získává v kapitalistických státech malá menšina (a těch se také týkají nové peníze z vyššího HDP). Většina naopak kvůli sníženým sociálním dávkám, nutnosti platit za některé služby (zdravotnictví, školství) a většímu DPH prodělává.

Jak už bylo řečeno, z vlády Netanjahu odešel na protest proti stažení z pásma Gazy. Od té doby působí v opozici. Až teď se bohužel opět dostává k moci.

Na závěr bych rád zmínil jeden Netanjahuův výrok, pronesený v rozhovoru pro The Times: Pan Arafat musí říct svým lidem otevřeně a jasně, že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře. Že území okupovaná  od roku 1967 jsou kradená ho zjevně nezajímá, stejně jako nebere v potaz skutečnost, že na křehké ghetto jsou redukována právě okupovaná území – a to nikým jiným, než státem Izrael.

Avigdor Lieberman

Narozený v Moldávii, pracoval jako vyhazovač v night clubu, ve 20-ti letech emigroval do Izraele. Sloužil v IDF (Izraelských obranných silách). Od roku 1993 se významně angažoval v pravicové straně Likud. V roce 1999 zakládá Lieberman vlastní stranu Izrael náš domov. V roce 2003 se stává ministrem dopravy, ale z vlády roku 2004 odchází kvůli nesouhlasu s plánem jednostraného stažení Ariela Šarona (jednalo se o opuštění 25 z několika set osad, které Izrael zakládá v rozporu s mezinárodním právem na od šestidenní války okupovaných územích). Nešlo by však o to, že by se Liebermanovi zdálo číslo 25 příliš malé, naopak, nechtěl o nějakém opouštění osad ani slyšet. Za zmínku stojí, že nedávno se začalo mluvit o tom, že vláda plánuje postavit dalších 73 000 domů na okupovaných územích.

V souvislosti s osidlovacím plánem pak přišel s tímto návrhem (známý jako Liebermanův plán): Oblasti Izraele, kde žijí Arabové, připadnou palestinské autoritě. Arabské menšiny pak budou moc v Izraeli zůstat, jen pokud provolají loajalitu státu Izrael a uznají ho židovským státem (tím však popřou, že je to stát také arabský – žije zde 1,4 milionu Arabů). Tento Liebermanův požadavek jasně pošlapává rovnoprávnost arabských občanů. Osady v okupovaných územích připadnou Izraeli.

Skvělé – Arabové ztratí izraelské občanství a připadnou znevýhodněné a nesuverénní palestinské vládě a výměnou za tohle dobrodiní získá Izrael plnou moc na kradených územích. Lieberman v sobě nezapře zvláštní chápání termínu fair play, tak typické pro všechny nacionalisty.

Jediné řešení problému s okupovanými územími je samozřejmě jejich okamžité opuštění, stažení všech osad a přenechání autonomie zdejšímu obyvatelstvu.

Je pravda, že po nedávných předčasných volbách Lieberman prohlásil, že změnil názor a že schvaluje vytvoření palestinského státu, kterému dříve oponoval. Ale je téměř jisté, že se jedná jen o populistické žvásty. Lieberman chce do vlády. Stojí za to informace, že Lieberman je obviněn z korupce a prý jsou obvinění tak závažná, že bude brzy čelit požadavkům o rezignaci na nově nabytý post v Netanjahuově vládě. Bylo by jistě velmi dobré, kdyby Liebermana poškodil velký skandál. Nezbývá, než doufat.

Pojďme se podívat ještě na další názory tohoto ultrapravicového politika:

Lieberman žádá osud nacistických zločinců pro všechny členy Knessetu, kteří se setkají s členy Hamásu. Každý politik, který se setká s členem Hamásu, je automaticky srovnatelný s kolaboranty s nacistickým režimem.

V březnu 2002 v reakci na útoky palestinských teroristických skupin Avigdor Lieberman navrhl dát Palestinské vládě ultimátum, ve kterém musí zamezit všem teroristickým aktivitám a po skončení tohoto ultimáta by měly být zahájeny útoky na komerční centra („kdyby to bylo na mě, upozornil bych palestinskou autoritu, že zítra v deset ráno budeme bombardovat všechny komerční centra v Ramaláhu, například.“) Tedy na teroristický útok, který zasáhl nevinné, odpovíme teroristickým útokem, který opět zasáhne nevinné.

Nedávno byla tato logika použita centristy a tzv. levicí v akci Lité olovo. Snad netřeba zdůrazňovat, jak zvrácená je. A právě během akce Lité olovo Lieberman prohlásil: „Musíme pokračovat v boji proti Hamásu tak, jak to dělali USA  ve druhé světové válce s Japonci. Pak už také nebyla okupace země potřeba.“ Lieberman takto podporuje teroristické tažení zaměřené proti civilistům a mezi řádky odhaluje jeho podstatu.

A samozřejmě vzhlíží ke svržení atomových bomb, které zasáhly především civilní obyvatelstvo a vyžádaly si životy přes 400 000 lidí. Svržení atomových bomb bylo a je jednoznačným příkladem použití terorismu během válečné akce. USA navíc nechtěla postrašit jen japonskou vládu, ale především si vyzkoušet novou zbraň a demonstrovat její sílu Sovětskému svazu.

Opravdu silné kafe je ale především Liebrmanův výrok z března 2003, kdy byl ministrem dopravy. Týká se Palestinců vězněných v izraelských věznicích.

Povím vám nejdříve čísla z února 2008m týkající se vězněných Palestinců. (Zdroj: zde). Nejsou to sice čísla z doby, kdy Lieberman svůj výrok pronesl, ale přesto nám umožní udělat si představu o systému izraelských věznic a o tom, kdo v nich je vězněn. Tedy dle údajů B’Tselem se v  únoru 2008 nacházelo v izraelských věznicích 8400 Palestinců. 5148 si odpykávalo trest. 2167 lidí zde bylo drženo, zatímco byli souzeni. A přes 780 (!) lidí zde bylo vězněno jen tak, jako úředně zadržení, bez obvinění vzneseného proti nim a často i bez znalosti, z čeho že jsou vlastně podezřeni. Zcela právem jejich věznění můžeme přičítat nacionalistické nenávisti ze strany Izraele. A tato situace je dlouhodobá. Vězněni nejsou jen muži, ale i ženy a nezletilí.  Věznice jsou navíc známy incidenty, kdy byli vězni při výslechu psychicky i fyzicky mučeni.

Ale Liebermanovi je toto porušování lidských práv málo. Když fašista porušuje lidská práva, tak pořádně, že? Takže v reakci na propuštění některých vězňů v rámci mírového procesu (byli mezi nimi i členové Hamásu, ale byli to jen ti vězni, kteří slovy izraelského premiéra „nemají krev na rukou“) v červenci 2003 Lieberman veřejně prohlásil: „Bylo by lepší utopit tyto (propuštěné) vězně v Mrtvém moři, pokud možno, jelikož je to nejnižší místo na světě.“ Dále Lieberman přednesl svou nabídku – jako ministr dopravy je ochoten dodat autobusy, které odvezou vězně na místo.

Be active!

Myslím, že výše uvedené skutečnosti dostatečně vypovídají o osobnosti obou politiků. Doufejme, že tito dva jestřábi, v jejichž spárech se Izrael nyní ocitl, napáchají válečných zločinů co nejméně. Musíme se postarat, aby svět nepřihlížel se založenýma rukama. A abychom toho dosáhli, musíme my všichni být aktivní, angažovat se v mírovém boji za svobodnou Palestinu. Vyzývám k účasti na všech pro-mírových ne-antisemitských demonstracích protestujících proti izraelskému teroru.

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!