Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Další úvahy, literární tvorba

Žebříček hodnot

Zamysleli jste se někdy nad svým žebříčkem hodnot? Že to není potřeba?  „Není, každý přece víme, co chceme“ možná někdo namítne. Nemůžu souhlasit.

Ve skutečnosti, pokud si nedáme dobrý pozor, bude nám žebříček hodnot vnucen z okolí. Podsunut společenským systémem, který je zrovna dominantní v určování vztahů mezi lidmi. Hodnoty, jaké bychom měli podle nich vyznávat, nám denně podstrkují politici i velká média, zprostředkovaně pak i naše okolí – rodina, sousedi, škola… Mnoho z nás je přijímá, aniž by se nad nimi hlouběji zamyslelo. Následně podle nich posuzujeme sebe, ostatní i celý svět. A stáváme se loutkami manipulátorů veřejného mínění, priority systému plíživě vytlačují priority nás, coby samostatných myslících bytostí.

Ideolog by mě asi pokáral:  „Žiješ v demokracii, blázne!“

Možná se tomu tak říká. Ve skutečnosti ale dnes žijeme především v kapitalismu, který má demokracii uvázanou na vodítku. Za největší hodnotu tento společenský systém považuje soukromé vlastnictví a peníze. Nakonec se neliší od jiných autoritativních systémů, ač se nám to jeho propagandisté snaží tvrdit. Peníze jsou totiž vyjádřením moci a síly, a boj o ně je pokračováním boje o moc, jakého jsme svědky po tisíciletí.

Kapitalismus vytváří ve světě obrovskou nespravedlnost. Zatímco si pár jedinců může kupovat obrovské paláce, stovky milionů vyžívají s jedním dolarem na den. Dvě miliardy lidí nemá přístup k hygienicky nezávadné pitné vodě. Denně zemřou tisíce lidí na vyléčitelné choroby. Jeho podstatou je krádež: Zaměstnavatel vrací pracujícím zlomek hodnoty, kterou oni vyrobili v podobě almužen, které nazýváme „platy“. Tento zlomek je extrémně nepatrný právě v nejchudších zemích, které zbídačují „renomované“ společnosti – od Shellu přes Nike až po Thaisarco. Přesto mnoho lidí odsoudí spíše „zlé squattery“, kteří obsadí nepoužívaný chátrající dům v Praze, než aby začala pochybovat o tomto systému.

Proč? Právě pro to, co píšu výše. Velká část společnosti je zmanipulovaná. Nehledá podstatu problémů, neboť věří, že systém je správný. Jeho hodnoty přijala za své vlastní. Sebevíce zničující válka, nejhorší hladomor – všechno jsou jen mouchy systému, k němuž není alternativa, že? Myslíme tak, jak mocní chtějí. Ale ani mocní nejednají svobodně. Jsou uvězněni v kleci sobeckých tužeb, jejich kroky určuje snaha mít víc a víc. I oni kdysi přijali hodnoty systému, oni nejvíc mu podřídili svou mysl.

Pokud chceme být svobodní, je třeba se oprostit od evolučního pudu, který nám velí bojovat o nejsilnější místo ve smečce. Měli bychom zavrhnout moc, není to hodnota, je to cela osobnosti. Poté je načase se zamyslet nad tím, co opravdu chceme, přehodnotit svou morálku a očistit ji od nánosu veškeré další propagandy, kterou nejsme schopni zdůvodnit. Posledním krokem, který zároveň zahajuje nekonečnou cestu dalšího hledání, je uvědomění si vlastní nedokonalosti, stejně jako nedokonalosti všech ostatních a z ní vyplývající potřeby znovu a znovu přehodnocovat svou představu o světě, a to včetně žebříčku hodnot.

Jak jsem si srovnal hodnoty já?

Na prvním místě stojí hodnoty spjaté se smyslem života – hledáním pravdy – tedy samotné hledání, podmínka jeho efektivity, tedy svoboda, podmínka jeho trvání, tedy pochybnost a podmínka svobody, tedy láska k lidem. Musí existovat všechny dohromady, aby měl život smysl, vytržené z kontextu ostatních, jednotlivě, tyto hodnoty nikdy nefungují úplně. Než si představíme hodnoty druhořadé, pojďme ty již představené rozebrat podrobněji.

Kosmos je projekcí pravdy a pravda je podstatou kosmu. Pátráním po pravdě – po tom, „jak věci jsou“ – naplňujeme největší smysl života – měníme celý vesmír a stáváme se jeho vědomím. To je podstata naší výjimečnosti, odlišnosti od kamene, vody či oblak. Musíme kombinovat dva způsoby, jak pravdu hledat. Jednak sami pozorovat svět kolem sebe, jednak se seznámit s postřehy jiných lidí a diskutovat s nimi. Zároveň je třeba také poznávat vztah lidské subjektivity ke světu, který nejlépe vyjadřuje umění, jelikož bez setkání se subjektivním se k objektivnímu těžko přiblížíme.

Podmínkou efektivního hledání pravdy je svoboda. Čím více jsem svobodný, tím efektivněji můžu pravdu hledat. Platí také, že čím svobodnější jsou lidé kolem mě, tím jsem svobodnější já, neboť svobodný netouží po moci, ani se nesnaží druhým svobodu krást. Do třetice vězme, že čím jsou lidé svobodnější, tím dále dojdou v hledání pravdy jako celek.

Podmínkou svobody je láska k lidem. Řečeno možná až trochu kýčovitě, ale je to tak. Abychom si svobodu udrželi, musíme ji zároveň rozšiřovat a rozšiřovat i svobodu ostatních. Abychom tak mohli činit, musíme mít rádi lidi, jejich potenciál. Nesneseme pak pohled na to, jak je někdo vězněn pro to, že vyjádřil svůj názor, nevydržíme pohled na děti, lopotící se v dolech, nepřihlížíme lhostejně tomu, jak společenský systém zbídačuje a obelhává lidi… Nejkrásnějším vyjádřením lásky je přátelství, vztah mezi milenci a vztah rodičů k dětem. Jsou opravdu plné jen tehdy, když jsou prosty pokoutných úmyslů, když vznikají za účelem nezištné pomoci, společného hledání a když jsou plny rovnosti a svobody.

Nakonec nám zbyla pochybnost. Pochybnost může být jinak nazvána také jako odmítnutí víry. Ve chvíli, kdy uvěříme, přestáváme hledat pravdu a naše mysl sváže dogma – tedy ztrácíme část svobody. Proto musíme pochybovat! Pochybnost neznamená bloumání a nečinnost. Chováme se podle svého nejlepšího přesvědčení, podle dosud poznaného a nestojíme nerozhodní. Ale musíme být připraveni přestavět naše vidění světa třeba i od samých základů, nalezneme-li proto opodstatnění. Pamatujme, že k pravdě se pouze přibližujeme, že pravdivost veškerých úsudků je pouze pravděpodobná (činí je jen lidé) a jejich pravděpodobnost se nám při různých poznatcích může jevit různá.

Na druhém místě stojí potřeby tělesné – bez jídla, pití, nemocní… zemřeme. Bez energie nebudou fungovat stroje, které nám mohou pomoci naplňovat smysl života. Ale je důležité si uvědomit, že těmto potřebám musíme nadřadit svou osobnost, kontrolovat je vědomím, aby ony neovládly nás. Nejnebezpečnější je potřeba moci – bez té přežijeme a navíc budeme skutečně prosperovat. Tu je tedy nezbytné odmítnout zcela. Jak zoufalé je honit se za mocí a za majetkem, vzhledem k nepatrnosti člověka! Vzdáme-li se smysluplného jednání ve prospěch pudovosti, bude naše stopa ve světě stejně neznatelná, jak maličké jsou naše  rozměry k rozměrům vesmíru. Na rozdíl od touhy po moci potřeba rozmnožit se stojí někde na pomezí. Ovládneme-li ji rozumem, může vést ke stvoření nových bytostí hledajících pravdu. Tatáž potřeba, spojí-li se s touhou po moci, však vytváří zkázonosnou směs. Toužíme po moci právě proto, abychom v systému založeném na síle zvýhodnili své potomky v evolučním boji. A tím je zároveň ženeme do zkázy.

Zamyslel jsem se nad žebříčkem hodnot, představil ten svůj… Je tu konec mého krátkého zamyšlení, ale cítím ještě potřebu upozornit na něco, co možná nemusí být každému zcela zjevné. I tento text je jen příspěvkem ke společnému hledání pravdy. Proto ho neberte jako další dogma, ale mějte ho za námět k zamyšlení.

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!