Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Další úvahy, literární tvorba

Slunce

Báseň v próze - či jak to nazvat, kterou jsem napsal na téma „Mé setkání s krásou“. Vyjádřil jsem svůj nesmírně silný prožitek z nejvyššího útesu na Korsice.

Stojím na kraji útesu. Horké středozemní slunce pálí jak rozžhavené uhlíky. Žhne, pálí, a taví pot na mých tvářích. Macchie a skály kolem mě. Křoviska stojí v bezvětří jako sochy upomínající na lidskou ruku, která mění tvář krajiny.

Všechno to teplo příliš nevnímám, přesto má ruka nevědomky stírá dar vláhy ze zpoceného čela. Dar ne-dar z mého nitra vytrysklý.

Stojím na kraji růžového útesu, pod mými nohami se drolí kámen, padá do hlubin. Z výšky hledím na moře jak železný kolos Eiffelův na Paříž bohémů. Mé oči přeskakují z nebe modrého na nebe ještě modřejší. Slzy chrpy, indigo a borůvková marmeláda.

Moře je klidné, přesto působí jak divá bestie ve srovnání s mučivě nehybným nebem. Proč jen ta plechově hladká klenba vyhnala všechny mraky? Stává se trpitelem vlastní prázdnoty. Anebo otrokem slunečního boha?

Plotna sluncem rozpálená.

A já stojím na kraji útesu, jenž padá temně do hlubin, nohy si omývajíce v modré krvi. Za mnou se vypíná věž. Dívám se na jasně žluto-oranžově zářící kotouč. Svým ohonem mně pleská do tváře. Bič jeho ohňů zmaluje mi záda!

Fascinuje mě svou velikostí, nepoddajností, svou sebevědomou pompézní pózou, svou zdánlivou věčností. Zírám osm minut do minulosti, sto padesát milionů kilometrů v dál. A říkám si: Nic tak jasného a zářivého se nikdy nepropadne do temnot. Zatím se mně, živáčkovi malému, kdesi v hloubi vesmíru smějí černé díry, šklebí se jejich přitažlivá tvář. V tu chvíli ale nemám čas vzpomínat na jámy věčnosti.

Chci mít křídla! Dotknout se té pronikavé koule. Rozběhnout se, nadechnout se a letět. Vzít si od slunce část jeho neskutečné skutečnosti! Chci ho obejmout pažemi a nasát část té síly, která dává rostlinám růst, květům kvést a ptákům zpívat.

Písek se drolí. Zvlněná hladina teplého moře však táhne mé oči dolů – jak zamřížovaná realita vzletného snílka. Nevelká loďka pluje po vodě, námořník kreslí pastelkou bílou čáru na modrém papíře.

Zarazím se. Ztrácím odvahu ke skoku. Vzpomínám si na bájného Ikara, kterak chtěl slunce navštívit v jeho sférickém sídle, leč zradil ho tající vosk. Najednou obě mé nohy vděčně líbají zemi, jsou šťastné, že pod sebou nemají jen vzduch.

I já jsem šťastný. Neletím sice. Ale již vím, že není třeba dotknout se slunce upocenýma rukama, důležité je políbit ho svým tlukoucím srdcem.

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!