Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Další úvahy, literární tvorba

Katedrála

Drobná povídka na téma ceny za krásu církevních staveb. To, co mě v tolika kostelech napadlo a konečně bylo přeneseno na papír.

Procházím malou uličkou s uzounkými starými domy. V každém druhém přízemí tu býval kdysi obchod. Omšelé vývěsní štíty těchto mrtvých svatostánků peněz se houpají na železných tyčích, pomalu, přesně v rytmu větru. Jejich účel je nyní jediný – dokreslovat středověkou atmosféru. A celkem se jim to daří, neboť představa dávných časů na mne skutečně padá. Zároveň ji doprovází i jakási melancholie, způsobená nejen omšelostí vývěsních štítů, ale též chladným větrem a těžkou, zamračenou oblohou. Podívám se nad sebe. Jasně bílé mraky jakoby odbíjely poledne, tak jsou světlé – zastupují slunce, které zakryly. Ty mraky jsou světlé, ale svazující. Poukazují na přítomnost slunce, přesto mě od něj oddělují – tak jako mříž odděluje vězně od svobody. Pokračuji v chůzi, mé protáhlé, pomalé kroky se ozývají v úzké uličce. Projdu pod kamenným obloukem, který spojuje dva několikapatrové domy proti sobě. Ulička ústí na náměstí. Přede mnou se otevírá kruhové prostranství. A na něm se tyčí katedrála.

Ten přechod je velmi ostrý. Dosud mě při chůzi provázely nevelké měšťanské domky, architektonicky nevýrazné, přece však půvabné a milé. Nyní přede mnou trhá mraky mohutný kamenný kolos. Napadá mě, jestli jsem se náhodou neocitl v jiném čase či na jiném místě v prostoru. Otočím se – ty domy pořád stojí na svém místě. Nikam jsem se tedy nepřenesl. Stojím na místě jako přibitý a ten kontrast mi protíná mozek jako palčivá dýka. Nemůžu myslet na nic jiného, než že ty domečky obepínající náměstí jsou liány, jež se plazí po těle mohutného stromového velikána. A stromový velikán se střetává s nebem v urputném souboji. Věžičky špičaté jako jehla jsou jeho zbraněmi. Pohlédnu na oblohu – a hle, mraky se snad té katedrály opravdu bojí. Nebo je to jen zdání? Náhle mizí počáteční duševní strnulost. Hlavou mi nyní prolétají myšlenky rychlostí vystřelených šípů a pocit střídá pocit. Úžas střídá mnutí očí, obdiv si mění místo s duchem tajemného, malost si podává ruce s pokorou.

Přistupuji blíž ke katedrále. Vítají mě dvě věže. Jedna jako druhá, dvě sestry – dvojčata. Jsou vysoké, a přeci se mi představují jen jako služebné své mnohem vyšší paní. Ta se za nimi tyčí uprostřed dvou protínajících se střech, střech, jež poukazují na půdorys kříže, na kterém je celá katedrála stavěná. Kříž ve stavebním plánu připomíná, že katedrála je mohutně rozsochatou oslavou křesťanského náboženství. Střechy jsou olověné a jejich šedivá barva zvláštním způsobem odráží náladu plechové nebeské báně. Zároveň jsou poduškou pro svou marnivě nádhernou paní, již zmíněnou nejvyšší věž. Ta ještě zdůrazňuje svůj majestát vysokou stříškou, na jejímž konci se tyčí střízlivě zdobený kříž. Celá stavba jako by se modlila k tomuto kříži, jako by se mu v celé své velikosti ukláněla. A kříž na zbytek stavby shlíží z té ohromné výšky, zároveň zdraví okolo letící ptáky anebo jen tak klábosí se svými sousedy – mraky. Napůl nevědomky, napůl vědomě, či možná spíše jako na rozkaz, začínám katedrálu obcházet. Obdivuji její postranní portál, zírám s očima otevřenýma dokořán na spleť fiál, tak rozmanitých a připomínajících slaďounké cukrovinky. Straší mě chrliče, ty fantaskní hlásné trouby nočních můr. Stále však znovu a znovu zalétám očima ke kříži. Začínám nenávidět toho despotu – neustále si vyžaduje moji pozornost.  Jdu dál. Najednou jsem celou katedrálu obešel. Obkreslil jsem svými chodidly tvar blízký kruhu. A nyní civím na kruhovou rozetu. Jak je možné, že jsem si jí poprvé nevšiml? Není příliš velká, ale je tak krásná. Ve vší své složité nádheře ve mně vyvolává stejně složité a slovy nedefinovatelné pocity, hraje mi zvláštní píseň nekonečna. Kruh totiž nemá začátku, ani konce. Stejně jako můj obdiv. Rozeta se stáčí ke středu systémem kudrlinek a zakroucení, jasně ukazuje pozorovateli cestu. Vtahuje mě do svého nitra. Chci ji poslechnout. Vystupuji po širokých schodech a zastavuji se u obrovského portálu. Ten v podobě opakujících se trojlaločných oblouků vtahuje člověka do svého nitra ještě silněji než rozeta. Neodolám jeho vábení a vcházím do katedrály.

Oslní mě světlo. Kde se ho tolik vzalo? Odpověď je zapsána do postranních stěn – světlo přinášejí mohutná okna s barevnými vitrážemi. Z oken na mě shlíží světci a skrze ně proudí světlo. Je díky jejich barevnosti také barevné, snad i veselé, ale s nádechem posvátnosti a jakési zádumčivosti. Možná však ta zádumčivost, kterou ve mně prostor katedrály probouzí, pramení spíše z těžkého a poněkud vlhkého vzduchu. Okna, veliká jako vzrostlé břízy, předchází řada mohutných a těžkých vyžlabených sloupů. Jak ty kontrastují s lehkými, andělskými opěrnými konstrukcemi, které jsem spatřil venku!  Zvolili tady jinou taktiku: Narozdíl od sloupků a fiál venku tyto sloupy nechtějí létat, ale poklidně rostou k nebi. Nakonec se splétají v překrásnou křížovou klenbu. Svojí nádherou mě však klenba nezbavuje strachu z toho, že snad neudrží veškerou tíhu, kterou nese na svých ramenou.

Po chvíli se však uklidním a pokračuji v prohlídce. Míjím řady stroze zdobených dřevěných lavic a blížím se k hlavnímu oltáři. Procházím kolem dřevěné postranní kazatelny se zábradlím zdobeným rostlinnými ornamenty a se stříškou připomínající střechu nejvyšší věže a pak okolo chóru, kde skoro jako bych slyšel zpěv plný náboženského zanícení. Blížím se k oltáři a jímá mě úcta stále větší, jsem prodchnut zvláštním pocitem ohromení. Konečně vystoupám po několika schodech. Malý stolek, přes něj přehozená látka. Stojí na něm svíce. A přeci právě k tomuto stolku se soustřeďuje celý interiér kostela. Nad oltářem se vypíná grandiózní konstrukce, vysoká jako třípatrový dům.. Svou spletí ozdobných prvků, tolik podobných opěrným systémům katedrály, nekonečnými řadami malých věžiček, pečlivě zdobených,  mi připomíná jemnou a precizně vyhotovenou krajku.  Její funkce je očividná – přitahovat pozornost  věřících k obřadům konaným na oltáři. Na kostru pozlacených věžiček jsou upevněné tři deskové malby. Společně tvoří jediný výjev – chudí pastýři vzhlížejí s úžasem k andělu, jenž je zdraví z výše nebes.

Najednou jeden z pastýřů promluví: „Obdivuješ tu nádheru, že?“ Leknu se. Přikývnu. „Vidíš naše obydlí? Tam, úplně v rohu malby.“ Podívám se tam. A skutečně: Malá chýše, šedá a nevýrazná. „Zatímco jedni stavěli tuto katedrálu, my jsme žili v těchto ubohých příbytcích. Jak to, že oni dokázali postavit takovou stavbu? V době, kdy většina lidí děkovala za chléb, vodu a střechu nad hlavou? Jak mohli něco takového dokázat?“, otáže se mě a hledí na mě potměšile. „Snad jen s pomocí boží?“, nejistě odpovídám. Jeho ústa se rozšíří v ironickém úsměvu. Pohled, kterým se na mě dívá, mě nutí přemýšlet, horečně přemýšlet. „Ne“, řekne pochvíli a odpovídá si tak sám na svou otázku. „Tato katedrála je vystavěna z potu tváří chudáků. Tato katedrála jímá svým zlatým leskem , který přetavila z toho, co sebrala tolika lidem. Její kameny jsou pokládány jeden na druhý za naříkání hladovějících. Její klenby se sbíhají v tanečním rytmu, v rytmu pláče matek, které nemají co dát svým dětem. Věže se pyšně čepýří a posměšně hledí na otce, kteří neuživí své rodiny. A proč to všechno?“ Po chvíli si uvědomím, že otázka není řečnická, ale že míří na mě. Otázka proniká do mé mysli a ničí iluzi fascinující krásy, ničí pocit ohromení i posvátnosti. Topím se v té otázce, náhle se však chytám stébla: „Přeci pro oslavu jediného Boha!“ Pohlédne na mě vědoucím pohledem. „Oslavu Boha?“ Ta dvě slova vyřkne s nepopsatelným opovržením. „Ne“, pokračuje hlasem učitele, který vyvádí z omylu malé dítě, „tato katedrála je oslavou sobecké, ješitné a autoritářské církve a lakomého, nesvobodomyslného krále. Její účel je propaganda.“  Poté zavládne ticho. Najednou se mi zdá, jako by se pastýř z obrázku nikdy nepohnul.

Ozvěna jeho slov mě však pronásleduje. Uvádí mě v hlubokou deziluzi. Pomalými kroky odcházím.  Odcházím z obrovské, monstrózní, majestátní katedrály. Odcházím z krásné katedrály. Jaká je však cena té krásy?

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!