Levá cesta

Největším nepřítelem diktatury je otázka. Ptejme se!

Další úvahy, literární tvorba

Jazyk a jeho význam

Velice často slýcháme, že „jazyk upadá“, že „ho ničí elektronická komunikace“, že „jazyk ztrácí přiléhavost“, „chudne“, „podléhá náporu angličtiny“ (nebo dříve němčiny, někteří dokonce své doby tvrdili, že ho potře ruština). Slýcháme též vznosné fráze o „jazyku jako duši národa“, spatřujeme až citově vyhrocený vztah k jazyku – z těchto názorů by snad jeden nabyl i pocitu, že jazyk je něco vrozeného, co snad dává skupině mluvčích (nazývané pak často národem) její výjimečnost. Berme tyto afektované výroky, s kterými se tak často setkáváme, jako záminku pro hlubší zamyšlení se nad jazykem a jeho významem.

Tvrzení z perexu, uvedená v uvozovkách, dle mě vyplývají ze špatného pochopení jazyka a jeho skutečné podstaty: Jazyk je pouhý nástroj sloužící ke sdílení myšlenek mezi lidmi. To berme jako klíčové tvrzení tohoto textu, dále následuje několik argumentů k podepření mého právě zmíněného přesvědčení.

Svět nad jazykem

Slovo, jednotka jazyka, nemá žádný význam samo o sobě, svět ho však má. Nezávisí na tom, zda nějaký kus hnědého čehosi obsypaného zelenými lupénky pojmenujeme jako „strom“, „tree“ nebo „cây", pořád je to ten samý hnědý kus čehosi. Není nic ve stromě, co by z něj dělalo tree, a strom naše výrazy, kterými ho pojmenováváme, ignoruje. Tak je to i s celým světem. Daný symbol (zvuk, znak) pouze konvencí přiřazujeme k nějakému reálnému objektu a tak vzniká slovo, bezvýznamné samo o sobě.

Souvisí to se skutečností, že svět tu byl před jazykem a jazyk vznikl proto, aby si lidé mohli předávat informace a zkušenosti týkající se právě jej. Zprvu především za účelem přežití, později i kvůli estetické potěše a předávání poznatků – za účelem dosažení nejvyšší radosti z poznání samotného. Na celém světě, který lidé obývají – a pravděpodobně i v celém daleko větším vesmíru – platí všude stejné zákony řídící interakci objektů, ze kterých se svět skládá. Proto gramatika, soubor pravidel, jak spojovat slova (popisující objekty), musí odpovídat interakcím uvedeným výše. Každý jazyk má v sobě nutně zabudovány logické spojky, z nichž nejdůležitější je kauzalita a pojem pravdy a nepravdy – základní nástroje k uchopení světa.

Myšlení nad jazykem

Připusťme, že metody vyjádření logických pravidel jsou různé, některé jazyky například gramaticky rozlišují pády (čeština), jinde jsme nuceni si je domyslet (angličtina), navíc se gramatika i jednoho jazyka v čase mění. Nehledě na to je ale každý jazyk sto logická pravidla obsáhnout, je to pouze způsob tohoto „obsažení“, který se mění. A rozmanitost těchto způsobů není důležitější, než rozdíl mezi „strom“ a „cây“.

Stručně řečeno: Různý zvuk, společný význam. Různá metoda (gramatika), společný logický systém. Různá mluva, jeden svět.

Za příklad může posloužit dvojí zápor v češtině: Bráno doslova, je nesmyslný, a budeme-li se v něm šťourat, můžeme se dopracovat k různým paradoxům, zdánlivě popírajícím logiku. Z těchto paradoxů možná dokonce vyvodíme něco o unikátnosti českého vidění světa. Opak je pravdou! Když používám dvojitý zápor, nemyslím ho doslova, pouze jako konvenční frázi, jejíž zamýšlený význam je zřejmý mně i partnerovi v diskuzi a je naprosto logický. Pouze pokud zkoumáme jazyk místo věcí, nebo pozorujeme věci s předsudkem daným zkušeností, vytváříme logické nesmysly. Nemyslíme jazykem, my ve skutečnosti artikulujeme bezeslovné myšlenky.

Jazyk a jeho vývoj

Význam toho, co píšu v několika předcházejících odstavcích výše, se stane ještě jasnějším, když se vrátíme k otázce, proč jazyk vznikl. Bylo již řečeno, že jazyk sloužil pospolitostem pravěkých lidí nejdříve zejména k tomu, aby si mohli lépe předat zkušenost o vnějším světě a zvýšit tak šanci na přežití. Kdyby nějaký jazyk nebyl schopen podchytit kauzalitu a logické principy vnějšího světa, neměl by pro přežití význam. Matka řekne dítěti: „Strčíš-li ruku do ohně, spálíš se“. Taková věta umožní dítěti vyhnout se riziku spálené ruky a dočasného nebo trvalého oslabení organizmu. Kdyby však jazyk neuměl podchytit kauzalitu, nemohl by podobné věci vyjádřit a dítě by muselo strčit ruku do ohně, aby získalo odpovídající zkušenost. Jazyk by tak byl zbytečný, dokonce škodlivý, neboť matka by čas a energii, kterou by mohla věnovat důležitějším vědem, vyplýtvala na bezúčelné plkání. Mimochodem: Dítě by kauzalitu zjevně pochopilo i bez jazyka, což je další důkaz nezávislosti myšlení na něm.

Poslední odstavec nám ukazuje, že během evoluce nemohly vznikat a udržet se jazyky, které by nebyly schopny adekvátně popsat logickou strukturu vnějšího světa. To ale zároveň znamená, že všechny existující jazyky byly a jsou rovnocenné v popise principů fungování světa. Důvod, proč by třeba starověká latina neuměla popsat kvantovou teorii, nespočívá v tom, že by nebyla schopna popsat logické principy, na kterých je teorie vystavěna, ale že neměla potřebné termíny. Kdyby ale vývoj vědy dospěl již ve starověku tak daleko, jistě by starověcí myslitelé termíny bez problému zavedli, a pak už jen v Římě vesele konstruovali urychlovač částic. Jelikož gramatika a slova jsou konvencemi, můžou člověka někdy, dá-li jim přílišný význam, od logiky odvést, to však neznamená, že by nebyly schopny jakoukoliv strukturu tohoto světa pospat v její poznané podstatě, tedy nezávisle na konkrétním použitém jazyce.

Vývoj jazyka, který popisuje běžná lingvistika, je ve skutečnosti jen sousledností měnících se konvencí, neboť evoluce poznávacích struktur mozku je daleko pomalejší a všechny jazyky v období posledních několika desetitisíců let pasují do jediné takové poznávací struktury, která se v evoluci vyvinula a je mezi lidmi univerzální. S tímto poznatkem přišel již před několika lety geniální lingvista a anarchistický politolog Avram Noam Chomsky, teorie bývá nazývána jako generativní gramatika.  Generativní gramatika společně se z ní vyplývající povahy vývoje jazyka, tedy poměny forem bez změny schopnosti popsat podstatu světa, je posledním argumentem pro klíčové tvrzení mé úvahy.

Dvě tvrzení

Z této klíčové teze, totiž, že „Jazyk je pouhý nástroj sloužící ke sdílení myšlenek mezi lidmi.“ a z argumentů, kterými jsem ji podepřel, vyplývají další dvě skutečnosti.

Chceme-li posoudit, co je jazyku prospěšné a co ne, jediným adekvátním měřítkem se stává otázka, zda daná inovace jazyka ulehčuje dorozumívání mezi lidmi.

Jazyk nemůže dát skupině lidí nějakou zásadní výlučnost. Maximálně jako komunikační bariéra může ovlivnit, podobně jako bariéry geografické, kulturu skupiny mluvčích.

Takto vybaveni budeme snad schopni zbavit citace z  úvodu textu jejich nánosu sentimentu a odpovídajícím způsobem je rozebrat. Vrátíme se tedy tam, kde jsme začali – svými úvahami opisujíce kruh.

Planý poplach puristů

Upadá tedy jazyk, chudne, ztrácí přiléhavost? Ničí ho elektronická komunikace? Jsem přesvědčen, že nikoli. Pocit, že tomu tak je, může být způsoben obecně častějším používáním a rychlejším tempem psané komunikace. Je jasné, že použiju-li instant messaging, nebudu asi komponovat takové rozsochaté fráze, jako v dopise milé čekající stovky kilometrů od mého domova. Dříve tyto služby nebyly dostupné, a tak jednoduchá, „osekaná“ mluva byla doménou ústní komunikace. A verbální komunikaci si tolik neuvědomujeme. Jsem názoru, že elektronické technologie naopak jazyku pomáhají, neboť usnadňují dorozumívání se.

Pesimistické přesvědčení, že kvůli technologiím jazyk umělecky chudne, pomíjí skutečnost, že těžko se z lidí vytratí touha po estetice. Maximálně ji politicko-ekonomické systémy jako ten dnešní, konzumní kapitalismus, můžou dusit, nicméně estetika opět rozkvete, až se lidstvo posune na vyšší úroveň svobody a rovnosti. Za živoření krásna můžeme vinit jedině strukturu společnosti, nikoli elektronické ani jiné technologie. Vždyť použití technologie nevyplývá z ní samé, ale z lidí. Tak bych také odpověděl Karlu Čapkovi, který si na ztrátu přiléhavosti jazyka stěžoval už v souvislosti s rozšířením novin a rozhlasu. Vždyť do kulturní rubriky novin můžu psát básničky stejně dobře, jako články o pletkách té či oné herečky či herce!

A jak je to s pohlcením jazyka jiným jazykem, třeba češtiny angličtinou? Je třeba se ho bát? Využijeme-li měřítka přijatého výše, shledáváme, že rozhodně ne. Jazyky se od svého počátku vyvíjejí. Nedají se ani přesně vymezit, jsou jako nádoba s dvěma otvory, jedním tekutina slov přitéká, druhým zase odtéká. Rozdělují se na dialekty, když jsou mluvčí odděleni, jindy dialekty zase mizí, mizí-li geografická bariéra.

Je nesmyslné bránit se novým výrazům, ať už pocházejí z jiného jazyka, či jsou to novotvary spisovatelů vytvořené na základě slov již používaných nebo i pocházející z čiré fantazie svého tvůrce. Pokud se navíc zlepší schopnost dorozumění, přivítejme nové slovo s nadšením! Nová slova můžou třeba pojmenovat užší rozsah skutečnosti, či nahradit dlouhá, nepraktická sousloví, jako když „open air“ dosazujeme na místo sousloví „pod širým nebem“. Obránci čistoty jazyka se nad ním často rozčilují a je příznačné, že starší „plenér“ jim vlastně ani nevadí. Zvykli si totiž.

Jestli něco jazyku škodí, tak je to vágnost výrazů, ke které dochází, nadužívá-li se nějaké módní slovo, či prostě v důsledku nedostatku slovní zásoby. To, že módní slova jsou dnes často anglická, však vůbec nesouvisí s podstatou problému. Je totiž stejně hloupé, když o všem řeknu, že je to „cool“, jako když kde co označím jako „hustý“.

Nadužívání cizích „nezaběhnutých“ slov tam, kde jsou zažitá jiná slova zdomácnělá (neboť každé slovo bylo kdysi cizí) je také negativní, ale opět proto, že brání srozumitelnosti, nikoli kvůli „cizosti“ slova. Kdo se příliš vyžívá v archaismech, dopouští se stejné chyby.

(Téma už na jinou úvahu je skutečnost, že „nadužívači“ často zvyšují nesrozumitelnost textu/proslovu účelně, přehršlí pojmů maskujíce nedostatek argumentů.)

I jazyk může být politika

Strach ze změn jazyka a představa o jazyku jako duši národa, který skrze něj získává výlučnost, nebo naopak přesvědčení, že národ jazyku výlučnost dává, není ničím jiným, než politickým nástrojem nacionalistů. Jazyk je pro ně klín, který vrážejí mezi pracující, aby zastřeli třídní podstatu sociálních problémů.

Budoucnost jazyků

V příštích staletích možná vznikne jazyk univerzální (pokud se současná civilizace nezničí energetickou krizí a místo toho se promění ve vyspělejší – rovnostářskou společnost). Univerzality se leckteří bojí, jiní až hořekují, nehledě na jejich exklamace bude však sblížení jazyků a nakonec rozšíření jazyka společného, pokud k němu dojde, jeden z největších kroků vpřed celého lidstva, neboť jazyková rozmanitost je největší bariérou pro výměnu poznatků a komunikaci kultur. (Nacionalistům se to samozřejmě neskutečně příčí, neboť neporozumění si mezi národy využívají ke své politické agendě.)

Proto doufejme, že sjednocovací tendence potrvá (nemyslím kapitalistickou globalizaci – ta lidi spojuje jedině v konzumní tuposti a ve skutečnosti mezi lidmi i celými společnostmi rozevírá nůžky, je tak podhoubím nacionalismu, kterým se kapitalismus začne chránit, až mu bude třeba). Doufejme, že sjednocení nastane i v jiných rovinách, než jen v jazyce, zejména v oblasti životní úrovně a rozšíření spolupráce všech lidí na co nejvyšší úroveň. Nebude to znamenat, že každý bude myslet stejně. Naopak. Jedince a jeho svébytnost totiž neničí spolupráce a názorová a kulturní výměna, která dělí lidi na „já“ a „soudruhy/soudružky“ (komu to připadá zprofanované bolševickou diktaturou, tak ať říká třeba na „bratry a sestry“, ale to zase zprofanovala katolická církev). Individualitu ve skutečnosti potírá princip tlupy dělící lidi na „my a oni“.

 

Žádné komentáře
 
Stránky vznikají za tímto účelem: Pomoci lidem v boji proti evoluční přirozenosti, v boji za lidskost. Zastavme všechny formy šovinismu a z něj plynoucí diskriminace!